Rudolf Starý – mistr jungovských reflexí
Petr Lisý
Následující článek, prezentující neastrologům v souhrnné zkratce práci nestora české astropsychologie Rudolfa Starého, byl původně publikován v komunitním internetovém časopisu české analytické psychologie Mezi břehy č. 3, březen 2013.
Rád bych tímto článkem místní obec analytických psychologů upozornil na práci Rudolfa Starého, bezpochyby nejoriginálnějšího a nejplodnějšího českého jungovského myslitele. Rudolf Starý (*1939) byl už v dobách samizdatu jedním z hlavních zastánců a překladatelů C. G. Junga (v edici Jungiana) a patří k největším znalcům jeho díla a prací starší generace světových analytických psychologů v zemi.
Starého dílo je velice komplexní a mnohovrstevnaté a jeho myšlenkové bohatství lze v této krátké upoutávce jen neuměle naznačit. Abychom pochopili, v čem spočívá hodnota jeho prací, musíme si uvědomit, že dílo C. G. Junga má, velmi zjednodušeně řečeno, dvě vrstvy: vrstvu psychologickou a vrstvu filosofickou či antropologickou. Tyto dvě vrstvy jsou pochopitelně vzájemně provázány. V rámci psychologické teorie i praxe však dochází z různých utilitárních důvodů zhusta k redukci, simplifikaci a opomíjení oné širší a hlubší světonázorové vrstvy, jež je pro jungovskou psychologii v užším slova smyslu živnou půdou.
Rudolf Starý není vyškoleným psychologem ani psychoterapeutem, což mu umožňuje více se věnovat koncepčním a filosofickým aspektům Jungova díla, a to bez autocenzury, kterou jsou profesně zakotvení autoři z různých důvodů nuceni uplatňovat. Jeho texty zasazují Jungovu nauku do širšího filosofického, kulturního i teologického kontextu a mapují její starší ideové zdroje, na což psychologům až na výjimky chybí čas, chuť i znalosti. Jedná se tedy o práci nesmírně záslužnou, odvážnou a podnětnou, zpracovanou živým a čtivým způsobem, vzdáleným suchopárnosti katedrové filosofie. Svět, který Starý ve svých textech oživuje, je svět hermetického či analogického myšlení (a cítění), svět protikladný k vyprahlosti vědecko technického kauzalismu, jenž zavedl západní civilizaci do slepé uličky. Sám své texty charakterizuje například takto: „Ve starém Řecku by se texty obsažené v této knize považovaly nejspíše za komentáře ke Goethovi a Jungovi, snad jen s tou zvláštností, že se v nich používá také astrologická symbolika.“ Nebo: „Pojednávaná témata se týkají především vztahu Jungovy psychologie a náboženství. Právě těm se dnešní ,jungisté‘ vyhýbají, ačkoli v nich spočívá samo jádro jeho myšlenkového úsilí.“
Do obecného povědomí se Starý zapsal především svou prvotinou nazvanou „Potíže s hlubinnou psychologií“, věnovanou fundované a svébytné reflexi některých elementů Jungovy psychologie (Prostor, 1990). Byla následována celou řadou dalších pozoruhodných titulů, které však nevyvolaly téměř žádný ohlas. Dlužno říci, že naprosto nezaslouženě, neboť se jedná o práce natolik hluboké, erudované a originální, že bychom pro ně i ve světovém měřítku jen těžko hledali srovnání.
Když se zamyslím nad důvody malého veřejného ohlasu Starého prací, napadají mě v zásadě tři. Rozvedu je zde, protože se dle mého soudu paradoxně zároveň jedná o seznam dalších důvodů, proč by jim jungovsky orientovaný psycholog či terapeut měl věnovat pozornost.
Za prvé, Starý se zcela v duchu jungovské individuace nedrží literárních forem, které se v oblasti analyticko-psychologické literatury staly zavedeno normou. Například kniha „Sedm jungovských rozhovorů“ (Sagittarius, 2004) je psána formou interview s vlastním alter egem Karlem Krejzou, ředitelem fiktivního Ústavu pro astrosofii a společenský výzkum. Tyto v mnohém nadčasové texty vznikly v letech 1988-1991 a počátkem devadesátých let vycházely v Revue PROSTOR, jíž byl autor šéfredaktorem. Jedná se o duchaplné úvahy nad rozličnými jungovskými tématy, včetně u nás nepříliš diskutované archetypové polarity Puer - Senex. Kniha také obsahuje velmi cenné postřehy ohledně toho, jak se některé jungovské principy specificky projevují v českém národním nevědomí.
Výsostnou literární formou, kterou Starý k vyjádření svých myšlenek využívá, je ovšem esej. Příkladem využití tohoto výrazového prostředku je kniha „Cheirón, asklépiovská medicína a jungovská psychologie“ (Sagittarius, 2000), brilantní soubor volně navazujících esejů věnovaných danému tématu. Další velmi originální prvek představuje „Filmová hermeneutika“ (Sagittarius, 1999), kolekce psychologicky zaměřených filmových recenzí uvedená zásadní statí „O hermeneutice“. Film dle Starého představuje novodobou analogii antického divadla, které bylo v řeckých asklépieích zásadním léčebným prostředkem.
Tři ze čtyř zmíněných starších titulů nabízí autor volně ke stažení na internetových stránkách svého nakladatelství www.sagittarius-rs.cz.
Druhý důvod opomíjení Starého práce může spočívat v tom, že se od devadesátých let intenzivně věnuje „nekanonizované“ větvi jungovského myšlení, totiž psychologické astrologii. Zde si dovolím krátkou vsuvku.
Z důvodů, které v tomto článku nelze rozvádět, se astrologie v novověku stala synonymem pro pavědu a šarlatánství. Ve vzdělanějších společenských kruzích takové stanovisko stále patří k bontonu (a je pravda, že bezuzdné zneužívání astrologické symboliky bulvárními masmédii takové stanovisko posiluje). Výstižně tuto situaci popisuje americký fyzik William Keepin, který o sobě říká, že „konvertoval k astrologii“, v úvodu svého článku „Astrologie a nová fyzika - Propojování posvátných a sekulárních pravd“ (in: The Mountain Astrologer, Aug./Sept.1994):
„Obdržel jsem vědecké vzdělání v oboru matematické fyziky. Byl jsem otevřený vůči takovým věcem, jako je rozšiřování vědomí nebo buddhistické pojetí prázdnoty a nirvány, avšak astrologie představuje pro ortodoxní vědce něco opravdu krajně nepřijatelného. Což je velice zvláštní, protože nyní to vidím tak, že právě na poli astrologie může věda v nejbližších desetiletích či stoletích (v závislosti na síle vlastního odporu) dosáhnout jednoho z největších posunů.“
Zmíněný autor dále také shrnuje poselství svého rozsáhlého článku, v němž argumentuje, že ve světle moderní fyziky není žádný důvod odmítat astrologii:
„Astrologie žádným způsobem neodporuje ničemu, co považujeme za vědecky ověřená fakta. Je však v rozporu s neoprávněnými předpoklady, které se z nich vyvozují a utvářejí světonázor, o němž panuje představa, že je založen na důkazech předložených ortodoxními vědci hlavního proudu. Ve skutečnosti se však jedná jen o soubor domněnek o povaze skutečnosti. S těmito domněnkami je astrologie v rozporu, není však v rozporu s žádnými vědeckými fakty.“
Pokud je výše zmíněný předsudek vůči astrologii u středního proudu přírodovědců či akademických psychologů do jisté míry pochopitelný, byť neoprávněný, u jungovsky orientovaného psychologa je takové stanovisko prostě neobhajitelné. Jak vyplývá ze zveřejněné korespondence a zmínek v sebraných spisech, Jung se astrologií aktivně zabýval a považoval ji za jeden příkladů dokládajících fungování teorie synchronicity. Nejednalo se přitom o nějakou osobní podivnost či libůstku, nýbrž o zcela přirozenou součást jeho světonázoru. Starý (s odvoláním na Hillmana) ve svém článku „Jungova psychologie jako srovnávací fenomenologie“ (1987) představuje Junga jako myslitele, který zásadním způsobem navazuje na hermetickou tradici západního myšlení, představovanou mj. osobnostmi jako Plótínos, Kléméns Alexandrijský, Paracelsus nebo Goethe. A přirozenou součástí této tradice analogického myšlení, jež byla v novověku tak bezprecedentním způsobem znevážena, je i astrologie. Příhodnost prolnutí astrologie s jungovskou psychologií a vzájemné obohacení, jež z takového propojení plyne, dokládá také velezajímavý článek „Interview s Alice O. Howellovou“, americkou astroložkou a jungovskou psycholožkou v jedné osobě (in: The Mountain Astrologer, č. 148, 2010). Známý analytik Edward Edinger ji vyzval, aby jungovské psychology začala vyučovat astrologii přímo v institutech C. G. Junga v New Yorku, Chicagu a Los Angeles. Psychologové a psychiatři k ní také posílali na astrologické konzultace své klienty. (Oba zmíněné články lze nalézt volně ke stažení v rubrice „Články“ na mých internetových stránkách www.osobni-horoskop.cz.)
Předchozí odstavec neznamená, že by se každý jungovsky orientovaný psycholog musel zabývat astrologií; měl by ji ovšem přijímat jako organickou součást jungovského světonázoru. „Psychologická astrologie“ je výrazný proud v současné astrologii, založený na integraci tradičního astrologického instrumentária s koncepty (především) jungovské psychologie. Tento druh astrologie je orientován na klienta, jeho povahu a příběh, nikoli na předpovídání událostí. Lze na něj také pohlížet jako na směr jungovského myšlení, v němž se v posledních desetiletích dělo a děje mnoho zajímavého. Rudolf Starý se nesmírně zasloužil o rozvoj tohoto oboru v naší zemi jako vedoucí kurzů a překladatel a vydavatel knih. V edici Astropsychologie svého nakladatelství Sagittarius publikoval kromě svých autorských prací zhruba dvacet titulů přeložených vlastnoručně z angličtiny a němčiny. Vrcholem jeho autorské práce z poslední doby jsou soubory esejů publikované pod názvem „Podobnosti I-III“ (2005, 2009, 2012). Navzdory podtitulu „Astropsychologická hermeneutika“ neobsahují tyto knihy ani zdaleka jen texty srozumitelné pouze astrologům. (Mou recenzi Podobností II, původně publikovanou v Revue PROSTOR č. 85, nalezne čtenář rovněž na internetových stránkách www.osobni-horoskop.cz.)
Třetí důvod, proč se o práci Rudolfa Starého příliš neví, spočívá v tom, že je klasickým solitérem a selfmademanem. Jeho knihám schází marketing velkých distributorů či lobbing zájmových skupin, jelikož mu jde více o obsah knih než o množství prodaných výtisků. Čtenáři se laciným způsobem nepodbízí, jedním dechem je však třeba dodat, že je zcela vzdálen jakékoli intelektuální či verbální exhibici. Jeho texty se vyznačují výrazovou uměřeností, jasností a názorovou svébytností. Svébytnost je vůbec při snaze o charakteristiku Starého díla klíčovým slovem, a „Svébytí“ je také elegantní výraz, který si vyvolil pro překlad německého „Selbst“, jež se do češtiny obvykle překládá jako „bytostné Já“.
Podobnosti obsahují skutečné perly, avšak čtenář musí být ochoten je hledat. Všechny tři díly zahrnují texty, které by byly ozdobou filosofických či akademických publikací. Tyto eseje se nacházejí převážně v sekcích nazvaných skromně „Črty“, a v případě třetího dílu v sekci nazvané „Komentáře k Jungově psychologii“. Kromě těchto filozofických pojednání autor, vždy věrný svému důsledně vnímanému pojetí individuace, zařadil i texty osobitějšího, osobnějšího a polemičtějšího rázu. Ty se obvykle nacházejí v rubrice „Prostořekosti“. Ve třetím dílu na závěr najdeme i „poezii“ pod titulem „Divnovousovy říkanky“.
Ačkoli je tento text jednoznačně míněn jako motivační doporučení ke čtení a studiu Starého textů a knih, je na místě upozornit, že pravděpodobně narazíte i na pasáže, s nimiž budete polemizovat či nesouhlasit. Přesto si troufám tvrdit, že knihy Rudolfa Starého představují skrytý poklad, dostupný navíc v rodném jazyce. Skutečnému zájemci o studium jungovského světonázoru přinesou přinejmenším stejné intelektuální a estetické vzrušení a uspokojení, jako studium textů Junga samého.
Petr Lisý
Následující článek, prezentující neastrologům v souhrnné zkratce práci nestora české astropsychologie Rudolfa Starého, byl původně publikován v komunitním internetovém časopisu české analytické psychologie Mezi břehy č. 3, březen 2013.
Rád bych tímto článkem místní obec analytických psychologů upozornil na práci Rudolfa Starého, bezpochyby nejoriginálnějšího a nejplodnějšího českého jungovského myslitele. Rudolf Starý (*1939) byl už v dobách samizdatu jedním z hlavních zastánců a překladatelů C. G. Junga (v edici Jungiana) a patří k největším znalcům jeho díla a prací starší generace světových analytických psychologů v zemi.
Starého dílo je velice komplexní a mnohovrstevnaté a jeho myšlenkové bohatství lze v této krátké upoutávce jen neuměle naznačit. Abychom pochopili, v čem spočívá hodnota jeho prací, musíme si uvědomit, že dílo C. G. Junga má, velmi zjednodušeně řečeno, dvě vrstvy: vrstvu psychologickou a vrstvu filosofickou či antropologickou. Tyto dvě vrstvy jsou pochopitelně vzájemně provázány. V rámci psychologické teorie i praxe však dochází z různých utilitárních důvodů zhusta k redukci, simplifikaci a opomíjení oné širší a hlubší světonázorové vrstvy, jež je pro jungovskou psychologii v užším slova smyslu živnou půdou.
Rudolf Starý není vyškoleným psychologem ani psychoterapeutem, což mu umožňuje více se věnovat koncepčním a filosofickým aspektům Jungova díla, a to bez autocenzury, kterou jsou profesně zakotvení autoři z různých důvodů nuceni uplatňovat. Jeho texty zasazují Jungovu nauku do širšího filosofického, kulturního i teologického kontextu a mapují její starší ideové zdroje, na což psychologům až na výjimky chybí čas, chuť i znalosti. Jedná se tedy o práci nesmírně záslužnou, odvážnou a podnětnou, zpracovanou živým a čtivým způsobem, vzdáleným suchopárnosti katedrové filosofie. Svět, který Starý ve svých textech oživuje, je svět hermetického či analogického myšlení (a cítění), svět protikladný k vyprahlosti vědecko technického kauzalismu, jenž zavedl západní civilizaci do slepé uličky. Sám své texty charakterizuje například takto: „Ve starém Řecku by se texty obsažené v této knize považovaly nejspíše za komentáře ke Goethovi a Jungovi, snad jen s tou zvláštností, že se v nich používá také astrologická symbolika.“ Nebo: „Pojednávaná témata se týkají především vztahu Jungovy psychologie a náboženství. Právě těm se dnešní ,jungisté‘ vyhýbají, ačkoli v nich spočívá samo jádro jeho myšlenkového úsilí.“
Do obecného povědomí se Starý zapsal především svou prvotinou nazvanou „Potíže s hlubinnou psychologií“, věnovanou fundované a svébytné reflexi některých elementů Jungovy psychologie (Prostor, 1990). Byla následována celou řadou dalších pozoruhodných titulů, které však nevyvolaly téměř žádný ohlas. Dlužno říci, že naprosto nezaslouženě, neboť se jedná o práce natolik hluboké, erudované a originální, že bychom pro ně i ve světovém měřítku jen těžko hledali srovnání.
Když se zamyslím nad důvody malého veřejného ohlasu Starého prací, napadají mě v zásadě tři. Rozvedu je zde, protože se dle mého soudu paradoxně zároveň jedná o seznam dalších důvodů, proč by jim jungovsky orientovaný psycholog či terapeut měl věnovat pozornost.
Za prvé, Starý se zcela v duchu jungovské individuace nedrží literárních forem, které se v oblasti analyticko-psychologické literatury staly zavedeno normou. Například kniha „Sedm jungovských rozhovorů“ (Sagittarius, 2004) je psána formou interview s vlastním alter egem Karlem Krejzou, ředitelem fiktivního Ústavu pro astrosofii a společenský výzkum. Tyto v mnohém nadčasové texty vznikly v letech 1988-1991 a počátkem devadesátých let vycházely v Revue PROSTOR, jíž byl autor šéfredaktorem. Jedná se o duchaplné úvahy nad rozličnými jungovskými tématy, včetně u nás nepříliš diskutované archetypové polarity Puer - Senex. Kniha také obsahuje velmi cenné postřehy ohledně toho, jak se některé jungovské principy specificky projevují v českém národním nevědomí.
Výsostnou literární formou, kterou Starý k vyjádření svých myšlenek využívá, je ovšem esej. Příkladem využití tohoto výrazového prostředku je kniha „Cheirón, asklépiovská medicína a jungovská psychologie“ (Sagittarius, 2000), brilantní soubor volně navazujících esejů věnovaných danému tématu. Další velmi originální prvek představuje „Filmová hermeneutika“ (Sagittarius, 1999), kolekce psychologicky zaměřených filmových recenzí uvedená zásadní statí „O hermeneutice“. Film dle Starého představuje novodobou analogii antického divadla, které bylo v řeckých asklépieích zásadním léčebným prostředkem.
Tři ze čtyř zmíněných starších titulů nabízí autor volně ke stažení na internetových stránkách svého nakladatelství www.sagittarius-rs.cz.
Druhý důvod opomíjení Starého práce může spočívat v tom, že se od devadesátých let intenzivně věnuje „nekanonizované“ větvi jungovského myšlení, totiž psychologické astrologii. Zde si dovolím krátkou vsuvku.
Z důvodů, které v tomto článku nelze rozvádět, se astrologie v novověku stala synonymem pro pavědu a šarlatánství. Ve vzdělanějších společenských kruzích takové stanovisko stále patří k bontonu (a je pravda, že bezuzdné zneužívání astrologické symboliky bulvárními masmédii takové stanovisko posiluje). Výstižně tuto situaci popisuje americký fyzik William Keepin, který o sobě říká, že „konvertoval k astrologii“, v úvodu svého článku „Astrologie a nová fyzika - Propojování posvátných a sekulárních pravd“ (in: The Mountain Astrologer, Aug./Sept.1994):
„Obdržel jsem vědecké vzdělání v oboru matematické fyziky. Byl jsem otevřený vůči takovým věcem, jako je rozšiřování vědomí nebo buddhistické pojetí prázdnoty a nirvány, avšak astrologie představuje pro ortodoxní vědce něco opravdu krajně nepřijatelného. Což je velice zvláštní, protože nyní to vidím tak, že právě na poli astrologie může věda v nejbližších desetiletích či stoletích (v závislosti na síle vlastního odporu) dosáhnout jednoho z největších posunů.“
Zmíněný autor dále také shrnuje poselství svého rozsáhlého článku, v němž argumentuje, že ve světle moderní fyziky není žádný důvod odmítat astrologii:
„Astrologie žádným způsobem neodporuje ničemu, co považujeme za vědecky ověřená fakta. Je však v rozporu s neoprávněnými předpoklady, které se z nich vyvozují a utvářejí světonázor, o němž panuje představa, že je založen na důkazech předložených ortodoxními vědci hlavního proudu. Ve skutečnosti se však jedná jen o soubor domněnek o povaze skutečnosti. S těmito domněnkami je astrologie v rozporu, není však v rozporu s žádnými vědeckými fakty.“
Pokud je výše zmíněný předsudek vůči astrologii u středního proudu přírodovědců či akademických psychologů do jisté míry pochopitelný, byť neoprávněný, u jungovsky orientovaného psychologa je takové stanovisko prostě neobhajitelné. Jak vyplývá ze zveřejněné korespondence a zmínek v sebraných spisech, Jung se astrologií aktivně zabýval a považoval ji za jeden příkladů dokládajících fungování teorie synchronicity. Nejednalo se přitom o nějakou osobní podivnost či libůstku, nýbrž o zcela přirozenou součást jeho světonázoru. Starý (s odvoláním na Hillmana) ve svém článku „Jungova psychologie jako srovnávací fenomenologie“ (1987) představuje Junga jako myslitele, který zásadním způsobem navazuje na hermetickou tradici západního myšlení, představovanou mj. osobnostmi jako Plótínos, Kléméns Alexandrijský, Paracelsus nebo Goethe. A přirozenou součástí této tradice analogického myšlení, jež byla v novověku tak bezprecedentním způsobem znevážena, je i astrologie. Příhodnost prolnutí astrologie s jungovskou psychologií a vzájemné obohacení, jež z takového propojení plyne, dokládá také velezajímavý článek „Interview s Alice O. Howellovou“, americkou astroložkou a jungovskou psycholožkou v jedné osobě (in: The Mountain Astrologer, č. 148, 2010). Známý analytik Edward Edinger ji vyzval, aby jungovské psychology začala vyučovat astrologii přímo v institutech C. G. Junga v New Yorku, Chicagu a Los Angeles. Psychologové a psychiatři k ní také posílali na astrologické konzultace své klienty. (Oba zmíněné články lze nalézt volně ke stažení v rubrice „Články“ na mých internetových stránkách www.osobni-horoskop.cz.)
Předchozí odstavec neznamená, že by se každý jungovsky orientovaný psycholog musel zabývat astrologií; měl by ji ovšem přijímat jako organickou součást jungovského světonázoru. „Psychologická astrologie“ je výrazný proud v současné astrologii, založený na integraci tradičního astrologického instrumentária s koncepty (především) jungovské psychologie. Tento druh astrologie je orientován na klienta, jeho povahu a příběh, nikoli na předpovídání událostí. Lze na něj také pohlížet jako na směr jungovského myšlení, v němž se v posledních desetiletích dělo a děje mnoho zajímavého. Rudolf Starý se nesmírně zasloužil o rozvoj tohoto oboru v naší zemi jako vedoucí kurzů a překladatel a vydavatel knih. V edici Astropsychologie svého nakladatelství Sagittarius publikoval kromě svých autorských prací zhruba dvacet titulů přeložených vlastnoručně z angličtiny a němčiny. Vrcholem jeho autorské práce z poslední doby jsou soubory esejů publikované pod názvem „Podobnosti I-III“ (2005, 2009, 2012). Navzdory podtitulu „Astropsychologická hermeneutika“ neobsahují tyto knihy ani zdaleka jen texty srozumitelné pouze astrologům. (Mou recenzi Podobností II, původně publikovanou v Revue PROSTOR č. 85, nalezne čtenář rovněž na internetových stránkách www.osobni-horoskop.cz.)
Třetí důvod, proč se o práci Rudolfa Starého příliš neví, spočívá v tom, že je klasickým solitérem a selfmademanem. Jeho knihám schází marketing velkých distributorů či lobbing zájmových skupin, jelikož mu jde více o obsah knih než o množství prodaných výtisků. Čtenáři se laciným způsobem nepodbízí, jedním dechem je však třeba dodat, že je zcela vzdálen jakékoli intelektuální či verbální exhibici. Jeho texty se vyznačují výrazovou uměřeností, jasností a názorovou svébytností. Svébytnost je vůbec při snaze o charakteristiku Starého díla klíčovým slovem, a „Svébytí“ je také elegantní výraz, který si vyvolil pro překlad německého „Selbst“, jež se do češtiny obvykle překládá jako „bytostné Já“.
Podobnosti obsahují skutečné perly, avšak čtenář musí být ochoten je hledat. Všechny tři díly zahrnují texty, které by byly ozdobou filosofických či akademických publikací. Tyto eseje se nacházejí převážně v sekcích nazvaných skromně „Črty“, a v případě třetího dílu v sekci nazvané „Komentáře k Jungově psychologii“. Kromě těchto filozofických pojednání autor, vždy věrný svému důsledně vnímanému pojetí individuace, zařadil i texty osobitějšího, osobnějšího a polemičtějšího rázu. Ty se obvykle nacházejí v rubrice „Prostořekosti“. Ve třetím dílu na závěr najdeme i „poezii“ pod titulem „Divnovousovy říkanky“.
Ačkoli je tento text jednoznačně míněn jako motivační doporučení ke čtení a studiu Starého textů a knih, je na místě upozornit, že pravděpodobně narazíte i na pasáže, s nimiž budete polemizovat či nesouhlasit. Přesto si troufám tvrdit, že knihy Rudolfa Starého představují skrytý poklad, dostupný navíc v rodném jazyce. Skutečnému zájemci o studium jungovského světonázoru přinesou přinejmenším stejné intelektuální a estetické vzrušení a uspokojení, jako studium textů Junga samého.