Memento mori aneb Černé svědomí sekularizované kultury
Petr Lisý
Publikováno v Revue PROSTOR č. 86, roč. 2010, nazvaném "Žijeme v civilizaci smrti, nebo přechodu?"
Achillovou patou současné euroamerické civilizace je její neschopnost vyrovnat se se smrtí. Kolektivně vyznávané hodnoty – trvale udržitelný růst, kult mládí, dynamičnost, flexibilita, expanze – se vztahují zejména k první polovině života, o jejíž prodlužování ad absurdum naše kultura usiluje. Na úrovní principů se jedná o jednostranné upřednostňování mužského, solárního pohledu na svět a vytěsňování proměnlivosti a cykličnosti, tedy kvalit spadajících do sféry ženského, lunárního pólu existence.
Strach v pozadí
Hermetická tradice západní kultury si ovšem byla cyklické povahy všeho živého vždy vědoma, podobně jako východní nauky. Po každém nádechu musí nutně následovat výdech a po každém zrození smrt. Symbolem této životní proměnlivosti je odnepaměti přibývání a ubývání Luny, jejíž fáze z astropsychologického pohledu detailně popsal Dane Rudhyar ve své knize Lunační cyklus (Půdorys, Praha 1999). Na počátku se z temnoty vynořuje pouhý srpek, který postupně přibývá a dorůstá až k úplňku, načež začne opět postupně ubývat, až na nějakou dobu zmizí docela. Temná fáze novu je pak hrobkou starého měsíce, ale zároveň také lůnem, z něhož se rodí měsíc nový. Její symboliku poutavě popisuje například Demetra Georgeová v knize Mystéria Temné Luny (Volvox Globator, Praha 2008). Ovšem i Slunce, symbol jasnosti a stálosti, podléhá podobnému cyklickému procesu a v období zimního slunovratu prochází temnou fází, v níž je jeho vliv omezen.
Carl Gustav Jung přirovnával život člověka k denní dráze slunečního kotouče, který po ranním zrození na východě stoupá vzhůru, v poledne dosáhne apexu, vrcholu svých sil, a odtud posléze nezadržitelně klesá k pomyslné smrti za západním horizontem. S oblibou poukazoval na ideál čínského úředníka, který v první polovině života dělal kariéru a vkládal své síly do služby říši, aby pak ve středním věku odešel do ústraní a věnoval se duchovnímu životu a přípravě na smrt. A právě stárnutí, ubývání a umírání, tedy procesů spadajících do druhé poloviny života, se naše kultura obává a naše kolektivní vědomí se s nimi neumí vypořádat. Souvisí to s výrazně extrovertním, na pokrok orientovaným laděním této kultury, která ve zmíněných procesech není schopna spatřovat nic hodnotného. Ty nabývají stínových kvalit a berou na sebe nepříjemně hmatatelnou podobu masy seniorů, s nimiž si společnost neví rady.
Smrt jako rituál přechodu
Smrt ovšem nemá jen doslovnou podobu vlastního fyzického zániku. Na hmotné úrovni se s ní setkáváme i zprostředkovaně, například v podobě ztráty svých blízkých, a jako všechny ostatní životní zkušenosti ji můžeme prožívat i na subtilnějších rovinách – emočních, mentálních a duchovních –, aniž bychom přitom umírali fyzicky. Jak už jsem naznačil na symbolickém příkladu lunárních fází, temná fáze cyklu, kdy je staré Já mrtvé a nové se ještě nezrodilo, představuje neodmyslitelnou součást veškerého dění tohoto světa. Pouze přehnaný strach moderního sekularizovaného člověka ze smrti nás jako společnost nutí, abychom před touto skutečností zatvrzele zavírali oči a tvářili se, že tomu tak není.
Modernímu člověku v této situaci chybí kolektivní přechodové rituály, běžné v archaických kulturách, které by zásadním způsobem ohraničily a definovaly proměnu ega, přechod z určitého vývojového stadia do stadia následujícího, přiměřeného pokročilejšímu věku a schopnostem jedince. Moderní doba nabízí jen chabé náhražky těchto mocných rituálů, a tak nezbývá, než se jim otevřít vnitřně, na úrovni psýché, pokud nemá dojít k zástavě životního zrání, což se bohužel v naší kultuře masově děje. Náš strach ze smrti je především strachem ze změny, ze ztráty identity, ze smrti ega, setrvávajícího u mnohých z nás převážně pod vlivem mladistvého archetypu Hrdiny. Ten je sice přirozenou dominantou první poloviny lidského života, ale pokud se člověk v pozdějším věku odmítá podvolit vyšší síle a odevzdat se procesu smrti a přerodu, stává se neurotickým a zkostnatělým Starým králem a přirozený vývoj jeho života se zastaví.
Jung ve své autobiografii Vzpomínky, sny, myšlenky zmiňuje pozoruhodný sen, ve kterém zastřelil legendárního germánského slunečního hrdinu Siegfrieda a následně pocítil hluboký smutek nad jeho smrtí. Jeho sen na prahu středního věku signalizoval právě oběť mladého hrdinského ega ve prospěch transformační krize a ponoru do nevědomí, z něhož se Jung po několika letech vynořil obohacen prožitky a zkušenostmi, jež se staly základem všech jeho zásadních životních prací. V moderní psychoterapii se hovoří o psychospirituální krizi, v alchymii jde o stadium nigreda, kdy tělo starého krále podléhá rozkladu, křesťanský mystik Jan od Kříže psal o temné noci duše, stejně jako současný autor Thomas Moore ve své knize Temné noci duše (Portál, Praha 2009). Astrologicky se jedná o tematiku osmého domu, znamení Štíra a jeho vládce Pluta, zejména pak tranzitů Pluta přes osobní planety, především Lunu a Slunce. Za vynikající symbolické vykreslení průběhu psychologického procesu smrti a znovuzrození se považuje sumerský mýtus o sestupu bohyně Inanny do podsvětí, kde je zabita svou temnou sestrou Ereškigal a její nahé mrtvé tělo je zavěšeno na hák. Posléze dojde k jejímu znovuzrození a návratu na svět. O podobném procesu vypráví také pohádka Tři zlaté vlasy děda Vševěda, kde musí být zabitý hrdina pokropen nejprve mrtvou, a teprve pak živou vodou.
Židovsko-křesťanská náboženská tradice odmítá možnost reinkarnace. Ať už však naše víra či světonázor tuto ideu pojme či nikoliv, jistě se shodneme v tom, že smrt je svého druhu rituálem přechodu. V tibetských naukách, které se na rozdíl od Západu smrtí a umíráním velice zaobírají, se například popisuje posmrtná fáze (bardo smrti), která trvá čtyřicet devět dní a během níž se bytost zemřelého připravuje na nové vtělení. Tibetští buddhisté provádějí ve prospěch zemřelého rituály, které jej na cestě bardem mají podpořit. Ale už za života se věnují meditační praxi, která je má na okamžik smrti připravit. V tomto pojetí je tedy i fyzická smrt konkrétního člověka jen článkem řetězu, logickým předstupněm dalšího zrození a obnovy, podobně jako můžeme cyklické odumírání a obnovu života pozorovat ve světě přírody.
Kolektivní Stín a ostuda
Modernímu sekularizovanému člověku tváří v tvář smrti zoufale schází duchovní perspektiva, která by blížící se smrt zahrnula do širšího, smysluplného kontextu. Všechna světová náboženství, křesťanství nevyjímaje, nabízejí určitou zásvětní perspektivu a přechodové rituály, které umírajícím i jejich blízkým odchod z tohoto světa usnadňují. V novověku ovšem úlohu náboženství převzala věda, která se posmrtným životem z principu nezabývá. Náboženství je dnes věcí soukromou a menšinovou a do kolektivního náhledu na proces umírání se příliš nepromítá. Lékařská věda na smrt pohlíží spíše jako na nemoc či nedokonalost stvoření a usiluje především o její oddalování, aniž by se ptala po kvalitě samotného procesu umírání. Minimum humánní péče o umírající a kolektivní zavírání očí před touto skutečností je nesmírnou ostudou a černým svědomím této kultury. Naštěstí určité povědomí o tomto problému přece jen existuje a i v naší zemi se nějaký hospic občas vyskytne. To vše se však děje na okraji obecného zájmu. Přitom doprovázení umírajících je nepochybně jednou z nejstarších a nejdůležitějších rolí v lidské společnosti.
Publikováno v Revue PROSTOR č. 86, roč. 2010, nazvaném "Žijeme v civilizaci smrti, nebo přechodu?"
Achillovou patou současné euroamerické civilizace je její neschopnost vyrovnat se se smrtí. Kolektivně vyznávané hodnoty – trvale udržitelný růst, kult mládí, dynamičnost, flexibilita, expanze – se vztahují zejména k první polovině života, o jejíž prodlužování ad absurdum naše kultura usiluje. Na úrovní principů se jedná o jednostranné upřednostňování mužského, solárního pohledu na svět a vytěsňování proměnlivosti a cykličnosti, tedy kvalit spadajících do sféry ženského, lunárního pólu existence.
Strach v pozadí
Hermetická tradice západní kultury si ovšem byla cyklické povahy všeho živého vždy vědoma, podobně jako východní nauky. Po každém nádechu musí nutně následovat výdech a po každém zrození smrt. Symbolem této životní proměnlivosti je odnepaměti přibývání a ubývání Luny, jejíž fáze z astropsychologického pohledu detailně popsal Dane Rudhyar ve své knize Lunační cyklus (Půdorys, Praha 1999). Na počátku se z temnoty vynořuje pouhý srpek, který postupně přibývá a dorůstá až k úplňku, načež začne opět postupně ubývat, až na nějakou dobu zmizí docela. Temná fáze novu je pak hrobkou starého měsíce, ale zároveň také lůnem, z něhož se rodí měsíc nový. Její symboliku poutavě popisuje například Demetra Georgeová v knize Mystéria Temné Luny (Volvox Globator, Praha 2008). Ovšem i Slunce, symbol jasnosti a stálosti, podléhá podobnému cyklickému procesu a v období zimního slunovratu prochází temnou fází, v níž je jeho vliv omezen.
Carl Gustav Jung přirovnával život člověka k denní dráze slunečního kotouče, který po ranním zrození na východě stoupá vzhůru, v poledne dosáhne apexu, vrcholu svých sil, a odtud posléze nezadržitelně klesá k pomyslné smrti za západním horizontem. S oblibou poukazoval na ideál čínského úředníka, který v první polovině života dělal kariéru a vkládal své síly do služby říši, aby pak ve středním věku odešel do ústraní a věnoval se duchovnímu životu a přípravě na smrt. A právě stárnutí, ubývání a umírání, tedy procesů spadajících do druhé poloviny života, se naše kultura obává a naše kolektivní vědomí se s nimi neumí vypořádat. Souvisí to s výrazně extrovertním, na pokrok orientovaným laděním této kultury, která ve zmíněných procesech není schopna spatřovat nic hodnotného. Ty nabývají stínových kvalit a berou na sebe nepříjemně hmatatelnou podobu masy seniorů, s nimiž si společnost neví rady.
Smrt jako rituál přechodu
Smrt ovšem nemá jen doslovnou podobu vlastního fyzického zániku. Na hmotné úrovni se s ní setkáváme i zprostředkovaně, například v podobě ztráty svých blízkých, a jako všechny ostatní životní zkušenosti ji můžeme prožívat i na subtilnějších rovinách – emočních, mentálních a duchovních –, aniž bychom přitom umírali fyzicky. Jak už jsem naznačil na symbolickém příkladu lunárních fází, temná fáze cyklu, kdy je staré Já mrtvé a nové se ještě nezrodilo, představuje neodmyslitelnou součást veškerého dění tohoto světa. Pouze přehnaný strach moderního sekularizovaného člověka ze smrti nás jako společnost nutí, abychom před touto skutečností zatvrzele zavírali oči a tvářili se, že tomu tak není.
Modernímu člověku v této situaci chybí kolektivní přechodové rituály, běžné v archaických kulturách, které by zásadním způsobem ohraničily a definovaly proměnu ega, přechod z určitého vývojového stadia do stadia následujícího, přiměřeného pokročilejšímu věku a schopnostem jedince. Moderní doba nabízí jen chabé náhražky těchto mocných rituálů, a tak nezbývá, než se jim otevřít vnitřně, na úrovni psýché, pokud nemá dojít k zástavě životního zrání, což se bohužel v naší kultuře masově děje. Náš strach ze smrti je především strachem ze změny, ze ztráty identity, ze smrti ega, setrvávajícího u mnohých z nás převážně pod vlivem mladistvého archetypu Hrdiny. Ten je sice přirozenou dominantou první poloviny lidského života, ale pokud se člověk v pozdějším věku odmítá podvolit vyšší síle a odevzdat se procesu smrti a přerodu, stává se neurotickým a zkostnatělým Starým králem a přirozený vývoj jeho života se zastaví.
Jung ve své autobiografii Vzpomínky, sny, myšlenky zmiňuje pozoruhodný sen, ve kterém zastřelil legendárního germánského slunečního hrdinu Siegfrieda a následně pocítil hluboký smutek nad jeho smrtí. Jeho sen na prahu středního věku signalizoval právě oběť mladého hrdinského ega ve prospěch transformační krize a ponoru do nevědomí, z něhož se Jung po několika letech vynořil obohacen prožitky a zkušenostmi, jež se staly základem všech jeho zásadních životních prací. V moderní psychoterapii se hovoří o psychospirituální krizi, v alchymii jde o stadium nigreda, kdy tělo starého krále podléhá rozkladu, křesťanský mystik Jan od Kříže psal o temné noci duše, stejně jako současný autor Thomas Moore ve své knize Temné noci duše (Portál, Praha 2009). Astrologicky se jedná o tematiku osmého domu, znamení Štíra a jeho vládce Pluta, zejména pak tranzitů Pluta přes osobní planety, především Lunu a Slunce. Za vynikající symbolické vykreslení průběhu psychologického procesu smrti a znovuzrození se považuje sumerský mýtus o sestupu bohyně Inanny do podsvětí, kde je zabita svou temnou sestrou Ereškigal a její nahé mrtvé tělo je zavěšeno na hák. Posléze dojde k jejímu znovuzrození a návratu na svět. O podobném procesu vypráví také pohádka Tři zlaté vlasy děda Vševěda, kde musí být zabitý hrdina pokropen nejprve mrtvou, a teprve pak živou vodou.
Židovsko-křesťanská náboženská tradice odmítá možnost reinkarnace. Ať už však naše víra či světonázor tuto ideu pojme či nikoliv, jistě se shodneme v tom, že smrt je svého druhu rituálem přechodu. V tibetských naukách, které se na rozdíl od Západu smrtí a umíráním velice zaobírají, se například popisuje posmrtná fáze (bardo smrti), která trvá čtyřicet devět dní a během níž se bytost zemřelého připravuje na nové vtělení. Tibetští buddhisté provádějí ve prospěch zemřelého rituály, které jej na cestě bardem mají podpořit. Ale už za života se věnují meditační praxi, která je má na okamžik smrti připravit. V tomto pojetí je tedy i fyzická smrt konkrétního člověka jen článkem řetězu, logickým předstupněm dalšího zrození a obnovy, podobně jako můžeme cyklické odumírání a obnovu života pozorovat ve světě přírody.
Kolektivní Stín a ostuda
Modernímu sekularizovanému člověku tváří v tvář smrti zoufale schází duchovní perspektiva, která by blížící se smrt zahrnula do širšího, smysluplného kontextu. Všechna světová náboženství, křesťanství nevyjímaje, nabízejí určitou zásvětní perspektivu a přechodové rituály, které umírajícím i jejich blízkým odchod z tohoto světa usnadňují. V novověku ovšem úlohu náboženství převzala věda, která se posmrtným životem z principu nezabývá. Náboženství je dnes věcí soukromou a menšinovou a do kolektivního náhledu na proces umírání se příliš nepromítá. Lékařská věda na smrt pohlíží spíše jako na nemoc či nedokonalost stvoření a usiluje především o její oddalování, aniž by se ptala po kvalitě samotného procesu umírání. Minimum humánní péče o umírající a kolektivní zavírání očí před touto skutečností je nesmírnou ostudou a černým svědomím této kultury. Naštěstí určité povědomí o tomto problému přece jen existuje a i v naší zemi se nějaký hospic občas vyskytne. To vše se však děje na okraji obecného zájmu. Přitom doprovázení umírajících je nepochybně jednou z nejstarších a nejdůležitějších rolí v lidské společnosti.
