Evropa v náruči bohyně Spotřeby
Petr Lisý
Publikováno v Revue PROSTOR č. 80, roč. 2008, nazvaném „Spor o evropské hodnoty – klíč ke společné budoucnosti“
Své úvahy ohledně hodnotové a duchovní krize současné Evropy autor opírá o teze Rudolfa Starého publikované v esejích Vyblednutí „obrazu Božího“ a Sol et Luna (eseje vyšly v knize Podobnosti, Sagittarius, Praha 2005). Rudolf Starý v nich navazuje na úvahy
C. G. Junga o úloze starogermánského boha Wotana jako archetypové dominanty německého kolektivního nevědomí v období nacismu. Znovuoživení tohoto předkřesťanského božstva bylo podle Junga důsledkem nevědomé regrese německého duchovního a náboženského života na archaičtější úroveň poté, co v kolektivní psýše došlo k zásadnímu oslabení vlivu křesťanství. Starý se domnívá, že se tato regrese náboženského života v celoevropském měřítku dále prohloubila a dospěla až na úroveň nevědomého uctívání Velké matky, bohyně Spotřeby (jejíž historický předobraz můžeme hledat například u mateřských božstev starověké Mezopotámie).
V souladu se zcela zásadními postřehy a myšlenkami Rudolfa Starého o archetypickém pozadí našeho každodenního života lze konstatovat, že současný Evropan upadá v bohatém spotřebním koši Bohyně do duchovního polospánku a letargie a podléhá pohodlnosti a hédonismu. Skutečnou hodnotou je pro něj především hmotný blahobyt a nerušená, zajištěná existence provázená neomezenými dodávkami instantní zábavy. Mezi závažné negativní důsledky této kolektivní regrese patří duševní mělkost a lhostejnost, otupělost a odevzdanost, nejasná a nerozlišená identita, nedostatek osobitosti a angažovanosti, dětinskost a nesamostatnost. Tento vývoj je v přímém rozporu s imperativem vědomé individuality a osobnostní integrity, základním stavebním kamenem svobodné demokratické občanské společnosti, která je pro současnou Evropu jednou z nejhýčkanějších hodnot a ideálů. Tomuto originálnímu civilizačnímu výdobytku Západu, vykoupenému mnohými strastmi, však nyní reálně hrozí zánik v bezbřehém moři oportunismu, relativismu, takzvaného pragmatismu a bezohledného egoismu.
Existenciální frustrace - sestra pokroku a blahobytu
Bohyně konzumu není pochopitelně jedinou vládkyní kolektivní psýchy současného Evropana. Dokonce lze říci, že panuje spíše skrytě a nepřímo, užívajíc pro své cíle výdobytky moderní vědy a techniky, které se v jejích rukou navzdory vší skvělosti stávají pouhým spotřebním zbožím. Věda a technika, symboly osvícenského novověku, spadají nicméně do sféry jiného archetypu, pro jehož personifikaci se asi nejlépe hodí Uran, jehož astrolog
Richard Tarnas významově spojuje také s mytickou postavou Prométhea. Tento archetypický princip reprezentuje novověký důraz na rozum a racionální poznání a nese s sebou zásadní vědecké objevy, vynálezy a převraty, které mají lidstvu zajistit lepší život a emancipaci (Prométheus přinášející lidem oheň). Hodnota, kterou si s tímto archetypem spojujeme a která je pro mnoho lidí dosud svatá, se nazývá civilizační a technologický pokrok. Jeho triumfy můžeme pozorovat všude kolem sebe: zázračné stroje a přístroje všeho druhu, masivní využití elektrické energie, letadla, raketoplány, počítače atd. Stíny, jež toto božstvo vrhá, jsou rovněž titánské a všeobecně pozorovatelné: zbraně hromadného ničení v rukou kdekoho, alarmující znásilňování životního prostředí, nárůst odcizení mezi lidmi, dehumanizace městských aglomerací. Prométheus navíc platí za svou krádež ohně přikováním ke skále, kde mu orel každý den klove játra, orgán životního smyslu, jehož frustrací platí moderní člověk za svůj civilizační komfort.
Postmoderní život bez víry a citu
Podívejme se na celou záležitost z hlediska Jungových čtyř psychických funkcí. Jung ve svém schématu rozlišuje dva polární páry, myšlení–cítění a intuice–vnímání, které představují základní stavební kameny lidské psýchy a jejichž vědomá integrace a vzájemná rovnováha je nezbytnou podmínkou dosažení duševní celistvosti a zralosti. Zdá se, že na ose myšlení – cítění respektive objekt – vztah převažuje v kolektivní psýše současného západního člověka jednoznačně myšlení (racionalismus), zatímco ose intuice – vnímání respektive duch – hmota skrytě dominuje funkce vnímání (materialismus). Zbylé dvě funkce, intuice a cítění, jsou naopak v hlubokém deficitu. Jestliže ve světle těchto úvah označíme za klíčové žité hodnoty současné Evropy hypertrofovaný pokrok a konzum, troufám si tvrdit, že na kolektivní úrovni trpíme nedostatkem víry a lásky. Jedná se o závažnou disharmonii, s jejímiž důsledky se potýkáme na všech možných úrovních.
Intuice bývá v jungovském pojetí spojována s vírou a životním smyslem, tušením souvislostí, zřením skrytého řádu věcí, vizí minulosti a budoucnosti. Zjednodušeně můžeme říci, že kolektivní deficit intuitivní funkce odpovídá zhroucení vertikálního rozměru západní psýchy v této pozdní době. Projekce duchovních obsahů do božských postav, které intuice dřívějších lidí zcela přirozeně lokalizovala kdesi vysoko na obloze, se v moderní době částečně přenesly na vědu respektive vědecký materialismus, pravé náboženství novověku, částečně propadly výše zmiňované regresi. Protože však všeobecná víra ve vědu v průběhu dvacátého století rovněž opadla, ocitl se duchovní život Evropy ve skutečně hluboké krizi. Symboly vertikály – menhiry dávnověku, sloupy antických chrámů, věže katedrál – pospolu smutně trčí směrem k prázdnému nebi. Náboženská potřeba je však člověku vrozena, a tak duchovní obsahy zůstávají vázány na osoby biologických rodičů, případně se přenášejí na partnery,
popkulturní idoly, politické strany, sportovní kluby, sociální stát či jiné světské instituce, jejichž všemocným obrazům se moderní masový člověk odevzdává a kvůli nimž setrvává ve stavu dětinské nevědomosti a nezasvěcenosti. Příčinou neschopnosti či neochoty moderního člověka dospět, přijmout život po všech stránkách a plně se do něj zapojit je strach ze smrti, na který novověké náboženství rozumu nedokázalo najít jinou odpověď než vytěsnění a popření. Tento stav pochopitelně v kolektivním nevědomí vyvolává silnou touhu po rozvíjení skutečného a autentického duchovního života a hledání jeho hlubšího smyslu. Ta se u vnímavějších jedinců a skupin projevuje jednak v nárůstu zájmu o rozličné spirituální tradice evropské minulosti, jednak v šíření religiózních tradic jiných kulturních oblastí. Navzdory kritice z tradičních pozic a občasné nepopiratelné obskurnosti se podle mého názoru jedná o
v zásadě zdravé a žádoucí tendence, protože směřují k vědomé kultivaci duchovního života, která s sebou i v případě importovaných nauk často přirozeně nese reflexi spirituálních kořenů vlastní kultury.
Zatímco ztráta duchovní perspektivy se zdá být palčivým aktuálním problémem přelomu tisíciletí, deficit citové funkce můžeme označit za chronický problém západní civilizace. Silné patriarchální vlivy, které se na formování evropského prostoru po tisíciletí podílely, umožnily sice jeho obyvatelům v novověku na jistou (krátkou) dobu prakticky ovládnout svět, zároveň však vedly k zásadnímu narušení vztahu k tomuto světu. Moderní člověk se ocitl v pozici schizoidního, poloautistického dítěte, sice geniálního, avšak citově zaostalého a méněcenného. Ocitáme se tu v oblasti Buberova vztahu Já – Ono, přičemž nás duch doby i jeho mluvčí přesvědčují, že onen druhý modus, vztah Já – Ty, vůbec neexistuje, případně že se jedná o pouhé subjektivní pocity, které nám sugeruje náš tělesný chemismus, jemuž by ovšem bylo pošetilé naslouchat. V boji za velké ideály středověku i novověku se zapomnělo na prostý život v nedokonalé přítomnosti a prosté citové vztahy k bližním, nemluvě o vztahu k sobě samému, který je základem a prubířským kamenem všech ostatních vztahů. Projevy všudypřítomného potlačování a deformace citového života můžeme pozorovat ve vskutku bezcitném zacházení s hospodářskými zvířaty a exploataci přírody jako takové, anebo v alarmujících dehumanizujících tendencích moderního porodnictví, jehož kasárenské praktiky notně napomáhají recyklaci celých generací citově frustrovaných jedinců. Nejtrpčím zrcadlem stínů této civilizace je ovšem nesmírné množství vzájemného emočního i fyzického násilí a citového i sexuálního zneužívání a manipulací. Tato rodinná dramata se odehrávají převážně za zavřenými dveřmi soukromých příbytků a jejich oběťmi jsou až příliš často děti. Současná společnost si s těmito projevy kolektivního Stínu neumí poradit, a tak před nimi vesměs jen bezmocně zavírá oči.
Krize mužského světa
Jednou z životních oblastí, kde se výše diskutovaná elementární disharmonie kolektivní psýchy výrazně projevuje, je problematika mužských a ženských rolí. V ovzduší plném druhdy naprosto oprávněné kritiky patriarchátu a boje za práva žen, jehož podpora ze strany příslušníků obou pohlaví je dnes víceméně součástí dobrého bontonu, se zcela přehlédlo, že žena je již dávno rovnoprávná, zatímco patriarchát se nachází v troskách a vskrytu vzniká asymetrie opačného typu. R. Starý o archetypickém pozadí tohoto problému hovoří v eseji Sol et Luna takto: „Troufám si tvrdit, že vládkyní současné západní civilizace se stala Velká matka, která ... vládne pomocí svého Anima, tj. pomocí svých maskulinních vlastností a sklonů (freudisté hovoří v této souvislosti o ,falické matce’). ... Vlastnosti a sklony, které se dnes běžně pokládají za mužské, jsou ve skutečnosti vlastnostmi ženského Anima (tj. komplexu mužských prvků v psýše ženy). ... Skutečné mužské-paternální principy dnes téměř zcela vymizely ze světa. Jestliže je sami muži postrádají, je to v důsledku toho, že přijali za svou maskulinitu na úrovni vývojově zpozdilého a civilizačně nezralého ženského Anima. ... Muži pod tlakem syrové racionality a v důsledku ztráty duchovnosti zapomněli, co je skutečná mužskost a jaký je její úkol v současném světě“. Jinak řečeno, na kolektivní úrovni se nacházíme pod vlivem mohutného mateřského komplexu, který nás, muže i ženy, udržuje v nezralém stavu a nedovoluje nám skutečně dospět. Typickými dobovými jevy jsou muž ovládaný Animou a žena ovládaná Animem, přičemž vliv těchto vnitřních složek opačného pohlaví není vyvážen dostatečně vyvinutým vědomím a identitou vlastního pohlaví. Takto nezralí jedinci ovšem mají jen omezenou schopnost navazovat a budovat pevné a trvalé vztahy, které jsou, jak všichni kdesi v hloubi srdce tušíme, přirozenou základnou zdravého společenského života.
Jediný známý lék na překonání tohoto infantilního polospánku spočívá podle mého názoru v pěstování sebepoznání a individuální vědomé identity. Vědomí je v symbolické řeči spojováno s mužským, solárním světem, a právě nedostatek sebeuvědomění a sebereflexe můžeme považovat za indikátor toho, že v dnešním světě citelně chybí mužské, vertikální, duchovní hodnoty a kvality, které by tvořily přirozenou protiváhu ženskému prvku. „Je nad slunce jasnější, že pokud je v dnešním světě žádoucí něčí návrat, pak je to návrat Moudrého otce,“ píše R. Starý. Podstatu vztahu muže a ženy respektive mužského a ženského principu pak vysvětluje na příkladu kosmického „kruhového tance“ Slunce a Luny, v němž se odráží rozdílná přirozenost i vzájemná komplementarita obou archetypů. „Je životně důležité, aby oba principy – Slunce i Luna – spolupracovaly jako rovný s rovným, avšak každý na svůj přirozený způsob – Slunce aktivně, Luna receptivně.“
Nová duchovní vize Evropy?
Zdá se, že Evropa po staletích ekonomické, politické a vojenské expanze a dominance dospěla k období úpadku a ztráty vlivu. V předchozích řádcích jsem se pokusil o (zajisté velmi zjednodušený a neúplný) nástin archetypického pozadí této situace. Jung hovořil o Wotanovi jako o dominantě německého kolektivního nevědomí v období Třetí říše. Mytický scénář tohoto starogermánského boha ovšem ústí v ragnarök, konečnou bitvu a zánik světa v krvavé lázni – v tomto případě ve druhou světovou válku. V případě Velké matky je mytické nebezpečí nemenší, byť méně zjevné. Postava mateřské bohyně bývá spojena se
synem-milencem, jehož nenechává dospět, udržuje jej v závislé pozici a nakonec pohlcuje. Jung píše zcela bez obalu: „Účinky mateřského komplexu na syna jsou znázorněny ideologií typu Kybelé-Attis: je to autokastrace, šílenství a předčasná smrt.“
Má-li evropská kultura uniknout hrozbě takového bezectného zániku, potřebuje, jak je již naznačeno, nalézt novou nosnou duchovní vizi a zároveň obnovit i svůj citový vztah vůči tomuto světu a jeho spoluobyvatelům. Zárodky této nové vize můžeme hledat v jevech
takzvaného postkapitalismu, jako jsou komunity či neziskové organizace, které usilují o pěstování harmoničtějšího životního stylu a mezi jejichž základní hodnoty obvykle patří jak pěstování duchovního života, tak environmentální ohledy. Bohužel však zůstává smutnou skutečností, že mocenské a politické „elity“ dneška bezohledně a slepě preferují své egoistické a partikulární zájmy, v jejichž jménu obhajují přežité a destruktivní mechanismy a udržují masu pomocí chleba a her v komfortní nevědomosti a závislosti.
Je tedy zjevné, že pokud vůbec existuje nějaká naděje na zlepšení tohoto neuspokojivého stavu, spočívá v individuaci jednotlivců. Individuace jako proces psychického zrání znamená absolutní věrnost a oddanost své vnitřní pravdě, vnitřnímu určení, bytostnému Já či Svébytí. Je vzdálena nezralému individualismu a egoismu a nepodléhá módě, kolektivním hnutím ani duchu doby. Vede k utváření skutečných, autentických osobností, které nepůsobí na své okolí prostřednictvím násilí či manipulace, nýbrž silou své opravdovosti. Zásadní důležitost individuace dokládá za všechny velký Evropan Goethe: „Nejvyšším květem lidských dětí je osobnost.“
Zda takových osobností bude dost na to, aby se zachovalo něco z evropské kultury, zůstává otázkou. Domnívám se však, že se Evropané v zájmu nalezení nové kolektivní vize budou muset vědomě vypořádat především se svým křesťanským dědictvím. Nemluvím tu o nějakém jednostranném návratu k církevnímu monopolu na spásu či nesrozumitelným dogmatům, nýbrž o vnitřní podstatě, kterou jsme neprozřetelně odhodili, když jsme se oprávněně zbavovali přežitých forem. Nemohu se totiž ubránit dojmu, že většina z toho, co v naší etice a zvycích zůstává navzdory marasmu doby dobrého a živého, pramení v křesťanství, a z představy toho, co zbude, pokud toto zanikne, mrazí v kostech. Dovolím si zde tedy uzavřít Jungovými slovy, jak je cituje Karel Plocek ve své přednášce Psychologie náboženství C. G. Junga a současnost: „V době, kdy velká část lidstva začíná křesťanství stále více odkládat, se asi vyplatí, abychom si jasně uvědomili, proč je člověk vlastně přijal. Přijal je, aby konečně unikl surovosti a nevědomosti antiky. Když se křesťanství zbavíme, je tu zase původní surovost, o níž nám současná historie podala nejeden více než přesvědčivý důkaz. Vždyť jsme přece zažili, co se stane, když celý národ považuje morální masku za hloupou. Pak je vypuštěna bestie a celá civilizace zanikne, opojena demoralizací.“
Publikováno v Revue PROSTOR č. 80, roč. 2008, nazvaném „Spor o evropské hodnoty – klíč ke společné budoucnosti“
Své úvahy ohledně hodnotové a duchovní krize současné Evropy autor opírá o teze Rudolfa Starého publikované v esejích Vyblednutí „obrazu Božího“ a Sol et Luna (eseje vyšly v knize Podobnosti, Sagittarius, Praha 2005). Rudolf Starý v nich navazuje na úvahy
C. G. Junga o úloze starogermánského boha Wotana jako archetypové dominanty německého kolektivního nevědomí v období nacismu. Znovuoživení tohoto předkřesťanského božstva bylo podle Junga důsledkem nevědomé regrese německého duchovního a náboženského života na archaičtější úroveň poté, co v kolektivní psýše došlo k zásadnímu oslabení vlivu křesťanství. Starý se domnívá, že se tato regrese náboženského života v celoevropském měřítku dále prohloubila a dospěla až na úroveň nevědomého uctívání Velké matky, bohyně Spotřeby (jejíž historický předobraz můžeme hledat například u mateřských božstev starověké Mezopotámie).
V souladu se zcela zásadními postřehy a myšlenkami Rudolfa Starého o archetypickém pozadí našeho každodenního života lze konstatovat, že současný Evropan upadá v bohatém spotřebním koši Bohyně do duchovního polospánku a letargie a podléhá pohodlnosti a hédonismu. Skutečnou hodnotou je pro něj především hmotný blahobyt a nerušená, zajištěná existence provázená neomezenými dodávkami instantní zábavy. Mezi závažné negativní důsledky této kolektivní regrese patří duševní mělkost a lhostejnost, otupělost a odevzdanost, nejasná a nerozlišená identita, nedostatek osobitosti a angažovanosti, dětinskost a nesamostatnost. Tento vývoj je v přímém rozporu s imperativem vědomé individuality a osobnostní integrity, základním stavebním kamenem svobodné demokratické občanské společnosti, která je pro současnou Evropu jednou z nejhýčkanějších hodnot a ideálů. Tomuto originálnímu civilizačnímu výdobytku Západu, vykoupenému mnohými strastmi, však nyní reálně hrozí zánik v bezbřehém moři oportunismu, relativismu, takzvaného pragmatismu a bezohledného egoismu.
Existenciální frustrace - sestra pokroku a blahobytu
Bohyně konzumu není pochopitelně jedinou vládkyní kolektivní psýchy současného Evropana. Dokonce lze říci, že panuje spíše skrytě a nepřímo, užívajíc pro své cíle výdobytky moderní vědy a techniky, které se v jejích rukou navzdory vší skvělosti stávají pouhým spotřebním zbožím. Věda a technika, symboly osvícenského novověku, spadají nicméně do sféry jiného archetypu, pro jehož personifikaci se asi nejlépe hodí Uran, jehož astrolog
Richard Tarnas významově spojuje také s mytickou postavou Prométhea. Tento archetypický princip reprezentuje novověký důraz na rozum a racionální poznání a nese s sebou zásadní vědecké objevy, vynálezy a převraty, které mají lidstvu zajistit lepší život a emancipaci (Prométheus přinášející lidem oheň). Hodnota, kterou si s tímto archetypem spojujeme a která je pro mnoho lidí dosud svatá, se nazývá civilizační a technologický pokrok. Jeho triumfy můžeme pozorovat všude kolem sebe: zázračné stroje a přístroje všeho druhu, masivní využití elektrické energie, letadla, raketoplány, počítače atd. Stíny, jež toto božstvo vrhá, jsou rovněž titánské a všeobecně pozorovatelné: zbraně hromadného ničení v rukou kdekoho, alarmující znásilňování životního prostředí, nárůst odcizení mezi lidmi, dehumanizace městských aglomerací. Prométheus navíc platí za svou krádež ohně přikováním ke skále, kde mu orel každý den klove játra, orgán životního smyslu, jehož frustrací platí moderní člověk za svůj civilizační komfort.
Postmoderní život bez víry a citu
Podívejme se na celou záležitost z hlediska Jungových čtyř psychických funkcí. Jung ve svém schématu rozlišuje dva polární páry, myšlení–cítění a intuice–vnímání, které představují základní stavební kameny lidské psýchy a jejichž vědomá integrace a vzájemná rovnováha je nezbytnou podmínkou dosažení duševní celistvosti a zralosti. Zdá se, že na ose myšlení – cítění respektive objekt – vztah převažuje v kolektivní psýše současného západního člověka jednoznačně myšlení (racionalismus), zatímco ose intuice – vnímání respektive duch – hmota skrytě dominuje funkce vnímání (materialismus). Zbylé dvě funkce, intuice a cítění, jsou naopak v hlubokém deficitu. Jestliže ve světle těchto úvah označíme za klíčové žité hodnoty současné Evropy hypertrofovaný pokrok a konzum, troufám si tvrdit, že na kolektivní úrovni trpíme nedostatkem víry a lásky. Jedná se o závažnou disharmonii, s jejímiž důsledky se potýkáme na všech možných úrovních.
Intuice bývá v jungovském pojetí spojována s vírou a životním smyslem, tušením souvislostí, zřením skrytého řádu věcí, vizí minulosti a budoucnosti. Zjednodušeně můžeme říci, že kolektivní deficit intuitivní funkce odpovídá zhroucení vertikálního rozměru západní psýchy v této pozdní době. Projekce duchovních obsahů do božských postav, které intuice dřívějších lidí zcela přirozeně lokalizovala kdesi vysoko na obloze, se v moderní době částečně přenesly na vědu respektive vědecký materialismus, pravé náboženství novověku, částečně propadly výše zmiňované regresi. Protože však všeobecná víra ve vědu v průběhu dvacátého století rovněž opadla, ocitl se duchovní život Evropy ve skutečně hluboké krizi. Symboly vertikály – menhiry dávnověku, sloupy antických chrámů, věže katedrál – pospolu smutně trčí směrem k prázdnému nebi. Náboženská potřeba je však člověku vrozena, a tak duchovní obsahy zůstávají vázány na osoby biologických rodičů, případně se přenášejí na partnery,
popkulturní idoly, politické strany, sportovní kluby, sociální stát či jiné světské instituce, jejichž všemocným obrazům se moderní masový člověk odevzdává a kvůli nimž setrvává ve stavu dětinské nevědomosti a nezasvěcenosti. Příčinou neschopnosti či neochoty moderního člověka dospět, přijmout život po všech stránkách a plně se do něj zapojit je strach ze smrti, na který novověké náboženství rozumu nedokázalo najít jinou odpověď než vytěsnění a popření. Tento stav pochopitelně v kolektivním nevědomí vyvolává silnou touhu po rozvíjení skutečného a autentického duchovního života a hledání jeho hlubšího smyslu. Ta se u vnímavějších jedinců a skupin projevuje jednak v nárůstu zájmu o rozličné spirituální tradice evropské minulosti, jednak v šíření religiózních tradic jiných kulturních oblastí. Navzdory kritice z tradičních pozic a občasné nepopiratelné obskurnosti se podle mého názoru jedná o
v zásadě zdravé a žádoucí tendence, protože směřují k vědomé kultivaci duchovního života, která s sebou i v případě importovaných nauk často přirozeně nese reflexi spirituálních kořenů vlastní kultury.
Zatímco ztráta duchovní perspektivy se zdá být palčivým aktuálním problémem přelomu tisíciletí, deficit citové funkce můžeme označit za chronický problém západní civilizace. Silné patriarchální vlivy, které se na formování evropského prostoru po tisíciletí podílely, umožnily sice jeho obyvatelům v novověku na jistou (krátkou) dobu prakticky ovládnout svět, zároveň však vedly k zásadnímu narušení vztahu k tomuto světu. Moderní člověk se ocitl v pozici schizoidního, poloautistického dítěte, sice geniálního, avšak citově zaostalého a méněcenného. Ocitáme se tu v oblasti Buberova vztahu Já – Ono, přičemž nás duch doby i jeho mluvčí přesvědčují, že onen druhý modus, vztah Já – Ty, vůbec neexistuje, případně že se jedná o pouhé subjektivní pocity, které nám sugeruje náš tělesný chemismus, jemuž by ovšem bylo pošetilé naslouchat. V boji za velké ideály středověku i novověku se zapomnělo na prostý život v nedokonalé přítomnosti a prosté citové vztahy k bližním, nemluvě o vztahu k sobě samému, který je základem a prubířským kamenem všech ostatních vztahů. Projevy všudypřítomného potlačování a deformace citového života můžeme pozorovat ve vskutku bezcitném zacházení s hospodářskými zvířaty a exploataci přírody jako takové, anebo v alarmujících dehumanizujících tendencích moderního porodnictví, jehož kasárenské praktiky notně napomáhají recyklaci celých generací citově frustrovaných jedinců. Nejtrpčím zrcadlem stínů této civilizace je ovšem nesmírné množství vzájemného emočního i fyzického násilí a citového i sexuálního zneužívání a manipulací. Tato rodinná dramata se odehrávají převážně za zavřenými dveřmi soukromých příbytků a jejich oběťmi jsou až příliš často děti. Současná společnost si s těmito projevy kolektivního Stínu neumí poradit, a tak před nimi vesměs jen bezmocně zavírá oči.
Krize mužského světa
Jednou z životních oblastí, kde se výše diskutovaná elementární disharmonie kolektivní psýchy výrazně projevuje, je problematika mužských a ženských rolí. V ovzduší plném druhdy naprosto oprávněné kritiky patriarchátu a boje za práva žen, jehož podpora ze strany příslušníků obou pohlaví je dnes víceméně součástí dobrého bontonu, se zcela přehlédlo, že žena je již dávno rovnoprávná, zatímco patriarchát se nachází v troskách a vskrytu vzniká asymetrie opačného typu. R. Starý o archetypickém pozadí tohoto problému hovoří v eseji Sol et Luna takto: „Troufám si tvrdit, že vládkyní současné západní civilizace se stala Velká matka, která ... vládne pomocí svého Anima, tj. pomocí svých maskulinních vlastností a sklonů (freudisté hovoří v této souvislosti o ,falické matce’). ... Vlastnosti a sklony, které se dnes běžně pokládají za mužské, jsou ve skutečnosti vlastnostmi ženského Anima (tj. komplexu mužských prvků v psýše ženy). ... Skutečné mužské-paternální principy dnes téměř zcela vymizely ze světa. Jestliže je sami muži postrádají, je to v důsledku toho, že přijali za svou maskulinitu na úrovni vývojově zpozdilého a civilizačně nezralého ženského Anima. ... Muži pod tlakem syrové racionality a v důsledku ztráty duchovnosti zapomněli, co je skutečná mužskost a jaký je její úkol v současném světě“. Jinak řečeno, na kolektivní úrovni se nacházíme pod vlivem mohutného mateřského komplexu, který nás, muže i ženy, udržuje v nezralém stavu a nedovoluje nám skutečně dospět. Typickými dobovými jevy jsou muž ovládaný Animou a žena ovládaná Animem, přičemž vliv těchto vnitřních složek opačného pohlaví není vyvážen dostatečně vyvinutým vědomím a identitou vlastního pohlaví. Takto nezralí jedinci ovšem mají jen omezenou schopnost navazovat a budovat pevné a trvalé vztahy, které jsou, jak všichni kdesi v hloubi srdce tušíme, přirozenou základnou zdravého společenského života.
Jediný známý lék na překonání tohoto infantilního polospánku spočívá podle mého názoru v pěstování sebepoznání a individuální vědomé identity. Vědomí je v symbolické řeči spojováno s mužským, solárním světem, a právě nedostatek sebeuvědomění a sebereflexe můžeme považovat za indikátor toho, že v dnešním světě citelně chybí mužské, vertikální, duchovní hodnoty a kvality, které by tvořily přirozenou protiváhu ženskému prvku. „Je nad slunce jasnější, že pokud je v dnešním světě žádoucí něčí návrat, pak je to návrat Moudrého otce,“ píše R. Starý. Podstatu vztahu muže a ženy respektive mužského a ženského principu pak vysvětluje na příkladu kosmického „kruhového tance“ Slunce a Luny, v němž se odráží rozdílná přirozenost i vzájemná komplementarita obou archetypů. „Je životně důležité, aby oba principy – Slunce i Luna – spolupracovaly jako rovný s rovným, avšak každý na svůj přirozený způsob – Slunce aktivně, Luna receptivně.“
Nová duchovní vize Evropy?
Zdá se, že Evropa po staletích ekonomické, politické a vojenské expanze a dominance dospěla k období úpadku a ztráty vlivu. V předchozích řádcích jsem se pokusil o (zajisté velmi zjednodušený a neúplný) nástin archetypického pozadí této situace. Jung hovořil o Wotanovi jako o dominantě německého kolektivního nevědomí v období Třetí říše. Mytický scénář tohoto starogermánského boha ovšem ústí v ragnarök, konečnou bitvu a zánik světa v krvavé lázni – v tomto případě ve druhou světovou válku. V případě Velké matky je mytické nebezpečí nemenší, byť méně zjevné. Postava mateřské bohyně bývá spojena se
synem-milencem, jehož nenechává dospět, udržuje jej v závislé pozici a nakonec pohlcuje. Jung píše zcela bez obalu: „Účinky mateřského komplexu na syna jsou znázorněny ideologií typu Kybelé-Attis: je to autokastrace, šílenství a předčasná smrt.“
Má-li evropská kultura uniknout hrozbě takového bezectného zániku, potřebuje, jak je již naznačeno, nalézt novou nosnou duchovní vizi a zároveň obnovit i svůj citový vztah vůči tomuto světu a jeho spoluobyvatelům. Zárodky této nové vize můžeme hledat v jevech
takzvaného postkapitalismu, jako jsou komunity či neziskové organizace, které usilují o pěstování harmoničtějšího životního stylu a mezi jejichž základní hodnoty obvykle patří jak pěstování duchovního života, tak environmentální ohledy. Bohužel však zůstává smutnou skutečností, že mocenské a politické „elity“ dneška bezohledně a slepě preferují své egoistické a partikulární zájmy, v jejichž jménu obhajují přežité a destruktivní mechanismy a udržují masu pomocí chleba a her v komfortní nevědomosti a závislosti.
Je tedy zjevné, že pokud vůbec existuje nějaká naděje na zlepšení tohoto neuspokojivého stavu, spočívá v individuaci jednotlivců. Individuace jako proces psychického zrání znamená absolutní věrnost a oddanost své vnitřní pravdě, vnitřnímu určení, bytostnému Já či Svébytí. Je vzdálena nezralému individualismu a egoismu a nepodléhá módě, kolektivním hnutím ani duchu doby. Vede k utváření skutečných, autentických osobností, které nepůsobí na své okolí prostřednictvím násilí či manipulace, nýbrž silou své opravdovosti. Zásadní důležitost individuace dokládá za všechny velký Evropan Goethe: „Nejvyšším květem lidských dětí je osobnost.“
Zda takových osobností bude dost na to, aby se zachovalo něco z evropské kultury, zůstává otázkou. Domnívám se však, že se Evropané v zájmu nalezení nové kolektivní vize budou muset vědomě vypořádat především se svým křesťanským dědictvím. Nemluvím tu o nějakém jednostranném návratu k církevnímu monopolu na spásu či nesrozumitelným dogmatům, nýbrž o vnitřní podstatě, kterou jsme neprozřetelně odhodili, když jsme se oprávněně zbavovali přežitých forem. Nemohu se totiž ubránit dojmu, že většina z toho, co v naší etice a zvycích zůstává navzdory marasmu doby dobrého a živého, pramení v křesťanství, a z představy toho, co zbude, pokud toto zanikne, mrazí v kostech. Dovolím si zde tedy uzavřít Jungovými slovy, jak je cituje Karel Plocek ve své přednášce Psychologie náboženství C. G. Junga a současnost: „V době, kdy velká část lidstva začíná křesťanství stále více odkládat, se asi vyplatí, abychom si jasně uvědomili, proč je člověk vlastně přijal. Přijal je, aby konečně unikl surovosti a nevědomosti antiky. Když se křesťanství zbavíme, je tu zase původní surovost, o níž nám současná historie podala nejeden více než přesvědčivý důkaz. Vždyť jsme přece zažili, co se stane, když celý národ považuje morální masku za hloupou. Pak je vypuštěna bestie a celá civilizace zanikne, opojena demoralizací.“
