Keiron LeGrice: Astrologie v kontextu současné vědy
Skotský autor Keiron Le Grice je redaktorem časopisu Archai a astrologem z okruhu spolupracovníků Stanislava Grofa a Richarda Tarnase. V roce 2010 vydal knihu The Archetypal Cosmos: Rediscovering the Gods in Myth, Science and Astrology (Archetypový vesmír: Znovuobjevování bohů v mýtech, vědě a astrologii), která představuje teoretickou syntézu jungovské hlubinné psychologie, archetypové astrologie, mytologie a věd nového paradigmatu. Následující text je ukázkou ze studie „Astrology and the Modern Western World View“ („Astrologie a moderní západní světonázor“), která je zařazena do třetího čísla časopisu Archai, vydaného v roce 2011 s výmluvným podtitulem „Beyond a Disenchanted Cosmology“ („Za hranice kouzla zbavené kosmologie“). Text je určen pouze pro studijní účely. Vybral a přeložil Petr Lisý.
V postmoderní éře nyní máme příležitost opětovně zvážit platnost astrologie, neboť vědci i filosofové stále více reflektují donedávna nezpochybnitelné a zároveň omezující teoretické předpoklady stojící v pozadí moderního vědy. Postmoderní reflexe vědy a vynořování nových paradigmatických přístupů uvnitř vědy nám poskytují novou perspektivu, jež nám umožňuje opětovně vyhodnotit astrologické korelace.
Běžně se vyskytuje představa, že astrologové nejsou schopni vysvětlit, jak by sluneční soustava mohla kauzálně působit na lidský život na Zemi. Při vizualizaci tohoto problému si přirozeně představujeme dvě hmotná tělesa (planetu a lidskou bytost), která existují odděleně v prázdném prostoru a jsou si navzájem nesmírně vzdálena. Tento kauzální vliv si můžeme v nejhrubším smyslu představit jako určitý druh síly působící v rámci kauzálního řetězce mezi dvěma nespojenými fyzickými objekty – jako působení planety na člověka. Tento obraz reality, který se opírá o moderní fyziku, však musíme opustit, a to z několika důvodů.
Za prvé: Planeta není nezávisle existující hmotný objekt. To, co se nám jeví jako pevná nezničitelná hmota, má ve skutečnosti potenciál k přeměně v energii. Hmota a energie jsou vzájemně konvertibilní. Fyzická hmota, stejně jako ta planetární, je spíše koncentrovaná energie existující uvnitř celistvého energetického pole vesmíru.
David Bohm v rámci popisu povahy atomárních částic a jejich vztahu k okolnímu energetickému poli dochází k závěru, že klasická představa světa rozděleného na oddělené části, mezi nimiž existuje kauzální vztah, již není platná ani relevantní. Vesmír spíše vidíme jako nerozdělený a nepřerušovaný celek. Rozlišování na částice, nebo na částice a pole, je pouze hrubou a přibližnou abstrakcí. Dospíváme tak k řádu, který se radikálně liší od pojetí Newtonova a Galileova – k řádu nerozdělené celistvosti.
Za druhé: V tomto „řádu nerozdělené celistvosti“ nejsou materiální objekty odděleny od prostoru, který je obklopuje. Planety a lidé nejsou zcela odděleni; patří do téhož nerozděleného energetického pole vesmíru. Fyzické objekty neexistují v prázdném prostoru či v prázdnotě; existují v tom, co Bohm nazývá „nesmírný oceán kosmické energie“. To, co jsme zvyklí považovat za prázdný prostor, je podle něj ve skutečnosti spojité nepřerušované pole energie.
Za třetí: Podle moderní teorie polí nelze rozlišovat mezi sílou a hmotou, jak je definovala a odlišovala klasická fyzika. Síly působící mezi částicemi hmoty jsou podle Fritjofa Capry spojeny „s vlastnostmi dalších konstituentů hmoty“. To znamená, že neexistuje jasná hranice odlišující částice, které utvářejí hmotné objekty, a sílu, jež existuje mezi vzájemně reagujícími částicemi, protože tato síla je popsána jako vzájemné působení částic. Capra říká: „Dle současného pojetí mají síla i hmota společný původ v dynamických strukturách, jež nazýváme částicemi.“
Abychom tedy správně chápali astrologii, musíme podle mého názoru opustit běžný názor, že planety kauzálně ovlivňují lidskou zkušenost prostřednictvím fyzikálních sil, a místo toho své porozumění astrologickým korelacím založit na holistickém obrazu vnitřně propojeného vesmíru, který odhaluje kvantová fyzika. Jak jsem uvedl ve své knize The Archetypal Cosmos (Archetypový vesmír), kde rozvíjím vysvětlení astrologie v kontextu Bohmovy interpretace kvantové fyziky, hlubinné psychologie a teorie systémů, neměli bychom si vztah mezi astrologickou planetou a nějakým člověkem představovat jako sílu probíhající mezi dvěma odděleně existujícími entitami; spíše bychom si ji měli představovat jako výsledek jejich vzájemné participace na strukturovaném energetickém poli a sebeorganizující dynamice vesmíru.
Tento nový obraz vesmíru je charakterizován především vzájemným vztahem pozorovatele a pozorovaného a ústřední pozicí lidských bytostí při formulaci jejich vlastních pojetí vesmíru. V astrologii je nevyhnutelná subjektivita lidské zkušenosti vyjádřena geocentrickým stanoviskem – nebeské jevy jsou pozorovány ze Země a ústřední pozorovací základnou jsou pro ni lokace jednotlivých lidských bytostí. Platnost astrologie však nezávisí na tom, zda je geocentrický model objektivně pravdivý. Jak vysvětlují kosmologové J. Primack a N. Abramsová, staří astronomové se v názoru, že Země je středem vesmíru, mýlili astronomicky, avšak z psychologického hlediska měli pravdu: vesmír musí být viděn zevnitř, z našeho středu, kde se opravdu nacházíme, nikoli z perspektivy jaksi na periferii, či dokonce zvenčí.
Když výše zmíněné reflexe shrneme, vidíme, že ve světle moderní fyziky si novověké pojetí planetárních vlivů žádá radikální revizi. Hlubší úroveň reality, jak ji odhaluje subatomární fyzika, se neskládá z odděleně existujících hmotných objektů situovaných v prázdném prostoru, kauzálně propojených silami. Mechanistický popis reality v pojmech příčiny a následku musíme namísto toho zahrnout do kontextu nového obrazu vesmíru jakožto nepřerušovaného strukturovaného energetického pole. Vesmírný stroj stvořený Descartem, Newtonem a jejich následovníky byl demontován moderní fyzikou a striktně deterministický model vesmíru je v současnosti vnímám jako omezená teorie, užitečná pouze za určitých okolností. Lineárně kauzální argumenty proti astrologii, které se kdysi jevily tak přesvědčivě, se odvíjejí od omezeného, či dokonce nesprávného pojetí vesmíru, a zásadní důvody pro zapuzení astrologie tak padly. Tím samozřejmě nechci říct, že astrologie musí nezbytně být akceptována jako pravdivá; říkám pouze to, že není rozumné odmítat astrologii kvůli tomu, že je nevysvětlitelná v pojmech mechanistického paradigmatu. V souladu se současným vývojem moderní fyziky se jeví jako možné, že vztahy mezi planetami a lidskou zkušeností lze chápat nikoli v kauzálně mechanistických pojmech, nýbrž spíše jako nějakou formu nekauzálních či akauzálních korelací.
(V rozšířené verzi původně publikováno v Revue PROSTOR č. 99, 2013)
Skotský autor Keiron Le Grice je redaktorem časopisu Archai a astrologem z okruhu spolupracovníků Stanislava Grofa a Richarda Tarnase. V roce 2010 vydal knihu The Archetypal Cosmos: Rediscovering the Gods in Myth, Science and Astrology (Archetypový vesmír: Znovuobjevování bohů v mýtech, vědě a astrologii), která představuje teoretickou syntézu jungovské hlubinné psychologie, archetypové astrologie, mytologie a věd nového paradigmatu. Následující text je ukázkou ze studie „Astrology and the Modern Western World View“ („Astrologie a moderní západní světonázor“), která je zařazena do třetího čísla časopisu Archai, vydaného v roce 2011 s výmluvným podtitulem „Beyond a Disenchanted Cosmology“ („Za hranice kouzla zbavené kosmologie“). Text je určen pouze pro studijní účely. Vybral a přeložil Petr Lisý.
V postmoderní éře nyní máme příležitost opětovně zvážit platnost astrologie, neboť vědci i filosofové stále více reflektují donedávna nezpochybnitelné a zároveň omezující teoretické předpoklady stojící v pozadí moderního vědy. Postmoderní reflexe vědy a vynořování nových paradigmatických přístupů uvnitř vědy nám poskytují novou perspektivu, jež nám umožňuje opětovně vyhodnotit astrologické korelace.
Běžně se vyskytuje představa, že astrologové nejsou schopni vysvětlit, jak by sluneční soustava mohla kauzálně působit na lidský život na Zemi. Při vizualizaci tohoto problému si přirozeně představujeme dvě hmotná tělesa (planetu a lidskou bytost), která existují odděleně v prázdném prostoru a jsou si navzájem nesmírně vzdálena. Tento kauzální vliv si můžeme v nejhrubším smyslu představit jako určitý druh síly působící v rámci kauzálního řetězce mezi dvěma nespojenými fyzickými objekty – jako působení planety na člověka. Tento obraz reality, který se opírá o moderní fyziku, však musíme opustit, a to z několika důvodů.
Za prvé: Planeta není nezávisle existující hmotný objekt. To, co se nám jeví jako pevná nezničitelná hmota, má ve skutečnosti potenciál k přeměně v energii. Hmota a energie jsou vzájemně konvertibilní. Fyzická hmota, stejně jako ta planetární, je spíše koncentrovaná energie existující uvnitř celistvého energetického pole vesmíru.
David Bohm v rámci popisu povahy atomárních částic a jejich vztahu k okolnímu energetickému poli dochází k závěru, že klasická představa světa rozděleného na oddělené části, mezi nimiž existuje kauzální vztah, již není platná ani relevantní. Vesmír spíše vidíme jako nerozdělený a nepřerušovaný celek. Rozlišování na částice, nebo na částice a pole, je pouze hrubou a přibližnou abstrakcí. Dospíváme tak k řádu, který se radikálně liší od pojetí Newtonova a Galileova – k řádu nerozdělené celistvosti.
Za druhé: V tomto „řádu nerozdělené celistvosti“ nejsou materiální objekty odděleny od prostoru, který je obklopuje. Planety a lidé nejsou zcela odděleni; patří do téhož nerozděleného energetického pole vesmíru. Fyzické objekty neexistují v prázdném prostoru či v prázdnotě; existují v tom, co Bohm nazývá „nesmírný oceán kosmické energie“. To, co jsme zvyklí považovat za prázdný prostor, je podle něj ve skutečnosti spojité nepřerušované pole energie.
Za třetí: Podle moderní teorie polí nelze rozlišovat mezi sílou a hmotou, jak je definovala a odlišovala klasická fyzika. Síly působící mezi částicemi hmoty jsou podle Fritjofa Capry spojeny „s vlastnostmi dalších konstituentů hmoty“. To znamená, že neexistuje jasná hranice odlišující částice, které utvářejí hmotné objekty, a sílu, jež existuje mezi vzájemně reagujícími částicemi, protože tato síla je popsána jako vzájemné působení částic. Capra říká: „Dle současného pojetí mají síla i hmota společný původ v dynamických strukturách, jež nazýváme částicemi.“
Abychom tedy správně chápali astrologii, musíme podle mého názoru opustit běžný názor, že planety kauzálně ovlivňují lidskou zkušenost prostřednictvím fyzikálních sil, a místo toho své porozumění astrologickým korelacím založit na holistickém obrazu vnitřně propojeného vesmíru, který odhaluje kvantová fyzika. Jak jsem uvedl ve své knize The Archetypal Cosmos (Archetypový vesmír), kde rozvíjím vysvětlení astrologie v kontextu Bohmovy interpretace kvantové fyziky, hlubinné psychologie a teorie systémů, neměli bychom si vztah mezi astrologickou planetou a nějakým člověkem představovat jako sílu probíhající mezi dvěma odděleně existujícími entitami; spíše bychom si ji měli představovat jako výsledek jejich vzájemné participace na strukturovaném energetickém poli a sebeorganizující dynamice vesmíru.
Tento nový obraz vesmíru je charakterizován především vzájemným vztahem pozorovatele a pozorovaného a ústřední pozicí lidských bytostí při formulaci jejich vlastních pojetí vesmíru. V astrologii je nevyhnutelná subjektivita lidské zkušenosti vyjádřena geocentrickým stanoviskem – nebeské jevy jsou pozorovány ze Země a ústřední pozorovací základnou jsou pro ni lokace jednotlivých lidských bytostí. Platnost astrologie však nezávisí na tom, zda je geocentrický model objektivně pravdivý. Jak vysvětlují kosmologové J. Primack a N. Abramsová, staří astronomové se v názoru, že Země je středem vesmíru, mýlili astronomicky, avšak z psychologického hlediska měli pravdu: vesmír musí být viděn zevnitř, z našeho středu, kde se opravdu nacházíme, nikoli z perspektivy jaksi na periferii, či dokonce zvenčí.
Když výše zmíněné reflexe shrneme, vidíme, že ve světle moderní fyziky si novověké pojetí planetárních vlivů žádá radikální revizi. Hlubší úroveň reality, jak ji odhaluje subatomární fyzika, se neskládá z odděleně existujících hmotných objektů situovaných v prázdném prostoru, kauzálně propojených silami. Mechanistický popis reality v pojmech příčiny a následku musíme namísto toho zahrnout do kontextu nového obrazu vesmíru jakožto nepřerušovaného strukturovaného energetického pole. Vesmírný stroj stvořený Descartem, Newtonem a jejich následovníky byl demontován moderní fyzikou a striktně deterministický model vesmíru je v současnosti vnímám jako omezená teorie, užitečná pouze za určitých okolností. Lineárně kauzální argumenty proti astrologii, které se kdysi jevily tak přesvědčivě, se odvíjejí od omezeného, či dokonce nesprávného pojetí vesmíru, a zásadní důvody pro zapuzení astrologie tak padly. Tím samozřejmě nechci říct, že astrologie musí nezbytně být akceptována jako pravdivá; říkám pouze to, že není rozumné odmítat astrologii kvůli tomu, že je nevysvětlitelná v pojmech mechanistického paradigmatu. V souladu se současným vývojem moderní fyziky se jeví jako možné, že vztahy mezi planetami a lidskou zkušeností lze chápat nikoli v kauzálně mechanistických pojmech, nýbrž spíše jako nějakou formu nekauzálních či akauzálních korelací.
(V rozšířené verzi původně publikováno v Revue PROSTOR č. 99, 2013)
