Obhajoba psychologické astrologie
Petr Lisý
Publikováno v Revue PROSTOR č. 81/82, roč. 2009, nazvaném „Stavitelé duchovních mostů – Žijeme čas změny?“
Západní astrologie je komplexní nauka s několik tisíc let starou historií a lze ji považovat za přímou předchůdkyni moderní psychologie. Až do novověku byla integrální součástí evropské vzdělanostní tradice, do níž pronikla jako jeden z aspektů moudrosti antického Řecka, kam předtím přišla ze starověké Mezopotámie a Egypta. Běžně se vyučovala na středověkých univerzitách, kde neexistovalo dnešní ostré rozlišení mezi astrologií a astronomií. V období karteziánského obratu a vzniku moderní vědy však z univerzit vymizela, obdržela nálepku iracionální pavědy a více jak dvě stě let byla za obecného nezájmu a posměchu pěstována jen hrstkou zasvěcenců, z nichž ji někteří v souladu s měnícím se duchem doby do jisté míry modernizovali. (Řeč je zde pochopitelně o seriózní astrologii, nikoli o její pokleslé, „pouťové“ podobě, kterou dobře známe ze stránek soudobých novin a magazínů.) Dnešní psychologická astrologie (příp. astropsychologie) představuje snahu o rehabilitaci a aktualizaci astrologie skrze propojení její věkovité tradice s pojmy, koncepty a přístupy některých směrů současné psychologie a psychoterapie.
Vliv C. G. Junga
Klíčovým zdrojem a katalyzátorem této syntézy se staly myšlenky švýcarského psychiatra Carla Gustava Junga (1875–1961), po mém soudu vůbec největšího psychologa novověku. Jung, který v souladu s potřebami doby opakovaně prohlašoval, že je především praktický lékař a empirik, po sobě zanechal monumentální dílo, které ve skutečnosti daleko přesáhlo meze psychologie a vneslo mohutnou vlnu inspirace jak do sféry humanitních věd, tak do některých oblastí přírodovědy.
Jak už bylo řečeno výše, novověk se svým vědeckým materialismem odsoudil k úpadku a živoření celé rozsáhlé oblasti lidského poznání, které se v očích osvícenského rozumu jevily jako nepotřebný balast. Hermetický styl myšlení, který odjakživa tvořil integrální součást evropské myšlenkové tradice, byl drasticky potlačen a místo něj byla nastolena vláda scientismu, vědeckého myšlení s jeho empirismem a redukcionismem. Historická nit hermetického myšlení se vine zhruba od Hérakleita a Platóna přes novoplatonismus a gnózi, středověkou alchymii, renesanční hermetismus a Goetha až k Jungovi. Ačkoli v jistých historických obdobích (helénismus, renesance) tento druh myšlení kvetl, jeví se při zpětném pohledu spíše jako jakýsi skrytý proud, doplňující jednostrannost církevního dogmatismu a později vědeckého materialismu.
V moderním evropském myšlení jednoznačně převážil apollinský důraz na logiku, abstrakci, kauzalitu, řád, světlo vědomí a usilování o dokonalost, který s sebou nevyhnutelně nese také vyhraněný dualismus, vytěsňování Stínu a myšlenkovou strnulost. Hermetické pojetí je přirozenější a zahrnuje i dionýský pól existence; je pro něj charakteristická analogie, paradox, symbolismus, imaginace, cykličnost, snaha o integraci protikladů a směřování k celistvosti. Tato myšlenková tradice vykazuje jistou příbuznost i s myšlením východním, a její pěstování tak pro nás v době, kdy se Evropa nachází duchovně ve slepé uličce a čelí asijské expanzi, může být veskrze užitečné.
Jungův zásadní přínos spočívá především v tom, že na tuto odmítanou a vysmívanou tradici navázal, za pomoci moderních pojmů vystavěl most spojující hermetickou moudrost antiky a středověku s novověkou současností, rehabilitoval hodnotu přirozeného myšlení a zprostředkoval současnému člověku paradoxní životní pravdy legend, mýtů a pohádek. Tímto výkonem vytvořil prostor i pro modernizaci astrologie, jejímuž studiu se rovněž aktivně věnoval, což je patrné nejen z jeho vydaných dopisů, ale i z jeho díla (výsledky svého výzkumu četnosti aspektů Slunce a Luny v partnerských horoskopech manželských párů popsal v práci Synchronicita jako princip akauzálních souvislostí, v knize Aion věnoval kapitolu astrologickému významu znamení Ryb aj.).
Na jeho práci navázal Dane Rudhyar (1895–1985), renesanční osobnost podobného formátu, který za pomoci Jungovy psychologie a řady dalších inspiračních zdrojů zásadním způsobem zmodernizoval astrologické paradigma a je po právu považován za otce psychologické astrologie. Jak vyplývá už z názvů jeho zásadních knih (Astrologie osobnosti, Na osobu orientovaná astrologie) či přídomků, které svému pojetí astrologie postupně dával („humanistická astrologie“, „transpersonální astrologie“), vyvíjel se jeho náhled v úzkém spojení s některými progresivními psychologickými trendy.
Psychologie bez duše – a s duší
Hovoříme-li o „psychologické“ astrologii, je potřeba si uvědomit, že psychologie je vnitřně značně nejednotná věda, která se vyvíjí v napětí a střetech mezi dvěma základními směry. První z nich můžeme souhrnně nazvat jako pozitivistický. Vychází z tradice „psychologie bez duše“ 19. století, která, podobně jako další humanitní vědy, hojně přejímala jazyk a metodologii přírodních věd, aby si dodala vážnosti. Typickým představitelem tohoto uvažování je behaviorismus anebo, v mírnější podobě, současná kognitivní psychologie. Je zde tendence vnímat lidskou psychiku v podstatě jako bezduchý mechanismus a soustředit se převážně na popis jeho vnějších projevů. Psychologie se tu vzdaluje přirozené lidské zkušenosti, která by měla být v ohnisku jejího zájmu.
V kontrastu k této pozitivistické tradici však v psychologii vždy existovaly směry a teorie orientované především na vnitřní svět člověka, subjektivní hodnotu jeho prožívání anebo duchovní aspekty jeho života. Tato tradice začíná už některými aspekty Freudova učení a pokračuje přes jeho následovníky, Junga, Frankla, Perlse, Rogerse a další, až třeba k českému rodákovi Stanislavu Grofovi a transpersonální psychologii. Představitelé těchto proudů se více či méně otevřeně hlásí k filosofickým a spirituálním kořenům svých koncepcí, odkládají pozitivistickou přetvářku a vracejí se k zavrženému pojmu duše, ať už přímo, anebo v podobě „vědečtěji“ znějícího pojmu „osobnost“, bez něhož se ostatně neobejdou ani pozitivisticky laděné směry (zde odkazuji na práce M. Nakonečného).
Představitelé ortodoxní, pozitivistické psychologie dodnes převažují na vysokoškolských katedrách, kde prosazují své pojetí, sedí v akreditačních komisích, které rozhodují o přiměřenosti a přijatelnosti nových teorií a směrů, a prostřednictvím médií ovlivňují veřejné mínění. Zástupci alternativního proudu, z mého hlediska pro zkoumání a léčení duše mnohem adekvátnějšího, mají mnohdy blíže k psychoterapeutické praxi a vzdělání získávají v soukromých institutech, často aniž by přitom prošli univerzitním studiem psychologie. Z astrologického úhlu pohledu se jedná o typický střet principu Saturna a Urana, tj. starého a nového řádu, starých struktur a na budoucnost orientovaného idealismu, tradice a novátorství (zmíněné planety se mimochodem v současné době nacházejí ve vzájemné opozici). Netřeba dodávat, že jako ideální se jeví propojení obou směrů, tj. zdravého empirismu a tvořivých inovací.
Rozkol, který existuje mezi akademickou psychologií a psychoterapeutickou praxí, se nedá vysvětlit pouze běžnou konkurencí. V pozadí tohoto sporu je (vesměs neuvědomovaný a nevědomý) boj o moc, konkrétně o duchovní moc, v němž psycholog – vědec – kněz žárlí na psychoterapeuta – léčitele – šamana. Z tohoto hlediska je možno nahlížet i např. inkviziční snahy radikálních scientistů typu spolek Sisyfos, které lze v kontextu vědy jako náboženství novověku považovat za náboženské fundamentalisty.
Jungovská inspirace v českém prostředí
V české psychologii se pozitivistická tradice hluboce zakořenila a byla ještě podpořena ideologicky motivovaným importem barbarského sovětského behaviorismu (i když se sluší dodat, že v Americe byl poválečný trend v psychologii v zásadě tentýž). Naopak šíření alternativního psychologického uvažování bylo systematicky bráněno, a tak u nás k rozvoji různých alternativních směrů dochází až v devadesátých letech, se značným zpožděním oproti vývoji na Západě.
To se týká i Jungovy psychologie, která za první republiky nestačila proniknout do obecného povědomí a po válce jí v tom bylo zabráněno násilím. Nedávno zesnulý Jungův příznivec Vladimír Borecký o oficiální psychologii z doby totality napsal: „Přírodovědecky orientovaná psychologie, ať již ve své neutrální pozitivistické linii, či v militantní linii marxismu-leninismu, Junga odmítala jako temného, iracionálního a mystického, a to mnohem razantněji než biologizujícího Freuda.“ Za totality mohl být Jung studován jen potajmu a systematicky o jeho díle pojednává pouze Hugo Široký ve své monumentální práci Meze a obzory psychoanalýzy z konce šedesátých let (rukopis byl připraven k vydání v roce 1967, ale kniha nevyšla, podařilo se ji vydat až v roce 2001, pozn. red.). Studiu a překladům Junga se následujícím období věnovali v Praze Rudolf Starý a v Brně Karel Plocek.V obecnou známost mohlo Jungovo dílo vejít až v devadesátých letech, odkdy máme možnost se postupně, poněkud nesystematicky seznamovat s pestrou paletou starší i novější literatury z oboru analytické psychologie. Některé zásadní Jungovy knihy se však českého překladu dosud nedočkaly (např. Psychologické typy, Mysterium Coniunctionis), což platí i pro další významné analytické psychology, jejichž díla jsou v rámci žánru klasikou (Erich Neumann). Zájem odborné i širší veřejnosti není valný a vydávané knihy jsou mnohdy spíše dětmi nadšení a osobní angažovanosti nežli reakcí na tržní poptávku.
Vlažný postoj českého akademického prostředí vůči Jungovi má kromě komunistické represe zřejmě kořeny i ve fenomenologické tradici zdejší filosofie. Borecký se domníval, že „Jung byl u nás přeskočen zvýšeným zájmem o fenomenologickou psychologii a daseinsanalýzu. Silný intelektuální vliv Jana Patočky v poválečných letech a zejména koncem šedesátých let orientoval pozornost psychologie tímto směrem.“ Z hlediska psychologie národa bychom k tomu dodali, že v české povaze je silně zastoupena funkce myšlení, která koresponduje s fenomenologickým laděním, zatímco intuitivní funkce, korespondující s teleologickým zaměřením jungovské psychologie, je zde v hlubokém deficitu. Z astrologického pohledu tuto tématiku výstižně podává Lenka Adamová v článku „Blíženci, Merkur a mateřský komplex“ (Astrologický sborník 2002), kde odkazuje také na články předního českého jungovského myslitele Rudolfa Starého o tomto tématu. Nejen v českém kontextu navíc určitě platí, že jungovská psychologie není pro každého. Hlásí se k ní zejména výrazné individuality s podobně širokým a zároveň hlubokým záběrem jako sám Jung, ať už se jedná o lidi veřejně známé či nikoli. Ze známých psychologů se k Jungovi hlásí nebo s ním sympatizují např. L. Běťák, K. Plocek, V. Smékal a M. Nakonečný, z osobností napříč oborovým spektrem třeba V. Borecký, S. Komárek, Z. Neubauer, T. Halík a již zmiňovaný R. Starý.
Poznámky o psychologické astrologii
Psychologická astrologie, podobně jako některé progresivní psychoterapeutické směry, dospěla v mnoha zemích na západ od české kotliny do fáze, kdy disponuje samostatnými instituty, které zastřešují vzdělávací a publikační činnost a umožňují nezávislý rozvoj oboru navzdory odmítavému postoji akademických či vědeckých kruhů. V českém prostředí se na tyto aktivity daří navazovat především díky nakladatelským, autorským a vzdělávacím aktivitám R. Starého a P. Turnovského. Zatímco Turnovského okruh se pod hlavičkou humanistické astrologie podílí na rozvíjení rudhyarovské tradice, Starý jako hlavní tuzemský představitel psychologické astrologie svébytně rozvíjí převážně Jungův odkaz.
Jungova psychologie je pro moderní astrologii jedním ze základních inspiračních zdrojů, ale kromě ní čerpá astrologie i z dalších progresivních a kompatibilních psychologických škol, jako je moderní psychoanalýza, Assagioliho psychosyntéza, tvarová psychologie a terapie a řada dalších (logicky to dost závisí na osobnosti a psychologickém vzdělání samotných astrologů). Každopádně v anglicky či německy (a díkybohu už i česky) psané literatuře najdeme celou řadu kvalitně zpracovaných monografií, které se z astrologického hlediska věnují současným tématům „klasické“ psychologie, někdy nesmírně tvůrčím a obohacujícím způsobem.
Astrologie představuje komplexní systém základních stavebních kamenů lidské psýchy, orientační vztažný rámec psychologa. Jedná se o několik tisíc let používaný a rozvíjený ucelený systém intuitivní moudrosti, který je úzce provázán se samotnými základy evropské kultury. Zabýváme-li se tedy jako psychologové spontánními projevy nevědomí, jako jsou např. sny, může nám astrologie vynikajícím způsobem posloužit jako mapa, klíč či orientační pomůcka. Jedná se o sofistikovaný nástroj sebepoznání a hlubšího porozumění druhým, jenž nám pomáhá při zkoumání našich nevědomých komplexů, které je nutno chápat jako podosobnosti s vlastní psychologií, většinou odlišnou od vědomého já, s nímž se identifikujeme. Nacházíme v ní dvanáct bazálních modů existence, dvanáct základních pohledů na svět, které společně tvoří celek lidské zkušenosti, ale mezi sebou se diametrálně liší a v každém z nás jsou více či méně odlišně poskládány. Dvanáct znamení zvěrokruhu symbolizuje dvanáct vzájemně propojených archetypických energií tvořících lidský svět v jeho plnosti.
Vydáme-li se na nesnadnou cestu vnitřní integrace, máme šanci objevit v sobě celý svět včetně těch aspektů, které jsme doposud považovali výlučně za cizí, a nikoli za svoje.
Horoskop jako mapa individuálních vloh
V horoskopu narození jednotlivce jsou archetypické energie „namíchány“ určitým specifickým způsobem. R. Starý hovoří o „genetickém scénáři“ individuálního příběhu. Toto zárodečné rozložení archetypických energií vymezuje dotyčnému jakési mantinely, v jejichž rámci se ve svém životě bude rozvíjet – naznačuje povahové sklony, nadání, slabé stránky, niterné konflikty atp. Neříká nám ovšem, jakým konkrétním způsobem se tento scénář bude rozvíjet – to závisí kromě vnějších událostí do značné míry i na tom, jak dotyčný člověk tento „surový materiál“ svého životního příběhu individuálně zpracuje. Pro moderní astrologii je významný přímý kontakt a rozhovor s klientem, o němž se potřebujeme dozvědět některé základní informace a udělat si obrázek, v jakém stadiu vývoje se nachází a nakolik je se svým scénářem v souladu. Jedná se tedy v jistém smyslu o „pohled shora“, zprostředkování vhledu do životní situace prostřednictvím horoskopu jako média. Tento druh poradenství v sobě jistě skrývá určitá rizika, týkající se např. stupně sebepoznání astrologa či omezování se pouze na intelektuální a duchovní rovinu výkladu. Právě v tom může být astrologii platné propojení s psychoterapií, která jí může dodat potřebné nástroje a podněty pro zodpovědné vedení výkladu. Naopak psychoterapeutům konvenčněji laděných směrů může studium astrologie rozšířit obzory, poskytnout duchovní nadstavbu, koncepci pojímající i sklony, povahové rysy a hodnoty dobově odmítané či devalvované. (Tím není řečeno, že jim tuto koncepci musí nutně dát právě anebo jedině astrologie.)
Astrologie je založena na principu synchronicity, tj. akauzálních souvislostí korespondujících mimo jiné i se základním hermetickým zákonem „jak nahoře, tak dole“. V tomto kontextu chápeme horoskop jako symbolický zápis toho, co je „nahoře“, tudíž kvality okamžiku (např. narození člověka) zrcadlící se ve vzájemném postavení nebeských těles pozorovaném z daného místa na povrchu Země, přičemž tato kvalita se rovněž analogickým způsobem zrcadlí „dole“, tj. v konkrétních okolnostech života daného člověka, a to jak vnějších, tak vnitřních. Toto tajemné propojení lze vysledovat už v prenatálním období a v raném dětství, obdobích tak důležitých z hlediska hlubinné psychologie. Můžeme tak sledovat vztahy reálných událostí a specifického vnímání těchto událostí s danými astrologickými konstelacemi, přičemž tyto spolu vesměs silně korespondují.
Horoskop se tedy může stát vynikající pomůckou pro zmapování psychických komplexů, na jejichž přítomnost lze usuzovat z určitých typických konstelací daného horoskopu, a psychické dynamiky, jež se za nimi skrývá. Astrolog si musí být pochopitelně schopen ověřit vhodně vedeným rozhovorem s klientem, zda jeho hypotézy korespondují se zážitky a vnitřním světem klienta, a nevnucovat mu své vlastní představy. Psychologovi naopak může nahlédnutí do horoskopu poskytnout cenné informace o celku klientovy osobnosti, nejen o aktuálních dílčích procesech jeho psýchy.
Astrologická typologie
Z obecného hlediska může být astrologie pro psychologa zdrojem ucelené a sofistikované typologie. Pojem typu je podle mého názoru jednou z nejdůležitějších součástí přirozené lidské psychologie. Reprezentuje totiž střední cestu mezi dvěma extrémními názory, které znějí: „Všichni lidé jsou stejní.“ / „Každý člověk je jiný.“ Oba tyto výroky jsou nějakým významným způsobem pravdivé a zároveň zavádějící. První tvrzení vychází ze zjevné skutečnosti, že se ve svých základních potřebách a životních projevech všichni podobáme, byť je halíme do různých hávů; promítá se tu rovněž naivní přesvědčení o tom, že rozdíly mezi lidmi jsou pouze kosmetické a v podstatě jsou všichni podobní jako my. Oproti této poněkud vulgární pravdě vyjadřuje druhé tvrzení zklamání a skepsi či odevzdanost a agnosticismus, plynoucí ze zkušenosti s nesmírnou jinakostí ostatních lidí, jejich činů a pohnutek, které se nám jeví jako z jiného světa. Ucelená typologie představuje zralou syntézu těchto polarit, která reflektuje diferencovanější zkušenost, že světy některých lidí se tomu našemu výrazně podobají, zatímco jiné se nám jeví zcela vzdálené. C. G. Jung, autor pravděpodobně nejkomplexnější typologie v dějinách psychologie, v dodatku ke své práci Psychologické typy (1921) píše: „Od nejranějších dob se objevovaly pokusy klasifikovat jednotlivce dle typů a vnést tak řád do chaosu. Nejstarší známé pokusy byly provedeny orientálními astrology, kteří odhalili takzvané trigony čtyř elementů – vzduchu, vody, země a ohně. … S tímto dávným kosmologickým schématem je úzce spjata fyziologická typologie antiky rozlišující čtyři temperamenty korespondující se čtyřmi tělesnými tekutinami (humory). To, co bylo zprvu reprezentováno znameními zvěrokruhu, vyjádřil poději fyziologický jazyk řecké medicíny tříděním na flegmatiky, sangviniky, choleriky a melancholiky. … Pokud jde o teorii astrologických typů, k úžasu osvícenců se dneška dožila netknuta a dokonce se těší novému zájmu.“ Modernizací archaických pojetí typu přispěl Jung i k modernizaci samotné astrologie, jejíž bytostně obrazná a symbolická povaha je nyní zdravě infiltrována empirismem a exaktností, které svému popisu psychologických typů věnoval. Některé aspekty jeho typologie byly koneckonců verifikovány i přísně vědecky a dokladem její platnosti může být i skutečnost, že se osobnostní test vytvořený na jejím základě (tzv. MBTI) běžně užívá v současné psychodiagnostické praxi. Knih vykládajících astrologické živly a znamení ve smyslu Jungovy typologie existuje celá řada; za všechny lze jmenovat skvělý a čtivý úvod do astropsychologie vztahů od britské astroložky Liz Greenové s názvem Duše a vesmír (nakl. Sagittarius).
Astrologické cykly individuálního a kolektivního vývoje
Další vlastností astrologie, kterou může psychologovi nabídnout, je její cyklická povaha. Horoskop narození pojímáme jako po celý život působící mapu leitmotivů, nicméně planety na obloze dále obíhají po svých drahách a jejich aktuální postavení vytváří kontakty s planetami horoskopu narození (radixu), čímž tato nativní postavení aktualizují. Vzájemné kontakty aktuálních postavení planet s planetárními postaveními radixu nazýváme tranzity. Zejména tranzity Saturna a pomalých transsaturnských planet Urana, Neptuna a Pluta přes osobní planety v horoskopu jednotlivce vesměs poukazují na určitý druh vývojové krize spojené jak s jistým druhem niterného prožívání, tak s vnějšími událostmi korespondujícími s povahou zúčastněných planet. Analýza aktuálních tranzitů jedince tedy může dokreslit jeho aktuální prožitky o jejich společný kořen, resp. archetypický význam.
Kromě tranzitů pomalých planet přes osobní planety, které jsou ze své povahy individuální, zkoumá astrologie také cykly především pomalejších planet, tj. období, kdy daná planeta zaujímá významný aspekt vůči svému nativnímu postavení (poloze v okamžiku narození). Tyto cykly jsou všem lidem společné a mají co do činění zejména s vývojovou psychologií. Například období kolem třicítky, spojené u většiny lidí se zklidněním, usazením, založením rodiny, vystřízlivěním, zvýšenou seriózností apod., spojuje astrologie s tzv. „návratem Saturna“, tj. obdobím, kdy Saturn dokončí svůj cca devětadvacetiletý cyklus oběhu a dostane se do konjunkce se svým nativním postavením. Podobně je i krize středního věku spojována se souběhem několika významných cyklů, z nichž nejvýrazněji vyčnívá opozice Urana na nativní postavení kolem dvaačtyřicátého roku věku. Cenné je u astrologie především to, že dokáže vystihnout obecné téma kritického období, zasadit je do určitých souvislostí, poukázat na šance a rizika, jež nabízí, a přibližně určit i dobu, po jakou bude trvat. Může tak obohatit vývojovou psychologii o teoretický koncept spojující prosté pozorování a konstatování cyklických krizí v lidském životě s určitým specifickým smyslem a významem.
Psychoterapeutická inspirace v astrologickém poradenství
Domnívám se, že psychologie a psychoterapie, za jejíž specifické odvětví považujeme i astropsychologii, je především věcí talentu, vnitřního nadání, jež se nedá naučit v žádném výcviku ani nahradit sebesofistikovanější metodou. Přesto se žádný terapeut neobejde bez určitého repertoáru znalostí a technik, které mu práci umožní a ulehčí, podobně jako potřebuje řemeslník či umělec své nástroje. Pro terapeuta je navíc nástrojem jeho vlastní osobnost, a tak si tato profese žádá vysokou míru sebepoznání a sebepřijetí. V psychoterapeutickém vzdělávání se ustavila rozumná praxe několikaletých výcviků, jejichž frekventanti bývají bez výjimky povinni jako klienti projít individuální terapií. Odměnou za časově a finančně náročný proces jim kromě nabytých znalostí a zkušeností bývá také diplom, dokládající společensky poměrně uznávaný profesní status.
Astrologické poradenství oproti tomu nebývá vnímáno jako ctihodná profese a ani dlouhodobější vzdělávací kurzy v této oblasti nejsou s to poskytnout absolventovi jiný status než čistě neformální. Kombinace celospolečenského proklamativního odmítání a zároveň skryté fascinace astrologií problematizují její etablování jako poradenské profese, jejíž provozovatelé by měli dostát jistým kvalitativním standardům. Současný astrolog by však měl být schopen do určité míry nakládat s doprovodnými jevy poradenského rozhovoru, jako je přenos a protipřenos, zvládat klientovy emoce, vymezit a udržovat hranice, pracovat s intelektuální kapacitou klienta, odhadnout stupeň jeho duševního/duchovního vývoje atd. Zároveň, jak už bylo řečeno, by měl mít vysokou míru sebepoznání a sebeuvědomění, což bývá pohříchu slabá stránka některých samorostlých či alternativních terapeutů či konzultantů. Astrologické poradenství má jistě svá specifika, jistý druh terapeutické sebezkušenosti však vyžaduje přinejmenším s ohledem na potřebu sebepoznání a také inspirace, jak pro klienta učinit symbolickou výpověď astrologie živou, přítomnou a přístupnou. Otázku etické zodpovědnosti a poradenských kompetencí astrologa zdůrazňoval už D. Rudhyar a v zemích se silnou astropsychologickou základnou lze dnes nalézt určitou odezvu (jako příklad může posloužit londýnské Centrum pro psychologickou astrologii, kde jsou účastníci tříletého vzdělávacího programu povinni absolvovat jako klienti určité penzum individuální psychoterapie).
Závěrem
V tomto článku jsem se pokusil o obecný nástin povahy moderní astrologie, jejích vazeb na jungovskou psychologii a jejího postavení v českém prostředí. Jedná se nevyhnutelně o mé subjektivní hledisko, které bych na závěr rád stvrdil osobním vyznáním. Astrologie je nádherná nauka a hluboká studnice životní moudrosti. V dnešních poměrech naštěstí pro svou existenci a vývoj nepotřebuje souhlas či posvěcení ani politických, ani akademických autorit. Její hodnota se prosazuje sama a může existovat a rozvíjet se nezávisle na ortodoxních formách psychologického a psychoterapeutického vzdělávání. Myslím si však, že současná ostrá hranice mezi oběma obory je důsledkem iracionální a nezdravé novověké „tradice“, která by měla být překonána. Neexistuje žádný rozumný důvod, proč by se seriózní astrologie nemohla vyučovat na univerzitách, stejně jako pro to, aby se v astrologii neprosadila zdravá míra poradenské profesionality.
Publikováno v Revue PROSTOR č. 81/82, roč. 2009, nazvaném „Stavitelé duchovních mostů – Žijeme čas změny?“
Západní astrologie je komplexní nauka s několik tisíc let starou historií a lze ji považovat za přímou předchůdkyni moderní psychologie. Až do novověku byla integrální součástí evropské vzdělanostní tradice, do níž pronikla jako jeden z aspektů moudrosti antického Řecka, kam předtím přišla ze starověké Mezopotámie a Egypta. Běžně se vyučovala na středověkých univerzitách, kde neexistovalo dnešní ostré rozlišení mezi astrologií a astronomií. V období karteziánského obratu a vzniku moderní vědy však z univerzit vymizela, obdržela nálepku iracionální pavědy a více jak dvě stě let byla za obecného nezájmu a posměchu pěstována jen hrstkou zasvěcenců, z nichž ji někteří v souladu s měnícím se duchem doby do jisté míry modernizovali. (Řeč je zde pochopitelně o seriózní astrologii, nikoli o její pokleslé, „pouťové“ podobě, kterou dobře známe ze stránek soudobých novin a magazínů.) Dnešní psychologická astrologie (příp. astropsychologie) představuje snahu o rehabilitaci a aktualizaci astrologie skrze propojení její věkovité tradice s pojmy, koncepty a přístupy některých směrů současné psychologie a psychoterapie.
Vliv C. G. Junga
Klíčovým zdrojem a katalyzátorem této syntézy se staly myšlenky švýcarského psychiatra Carla Gustava Junga (1875–1961), po mém soudu vůbec největšího psychologa novověku. Jung, který v souladu s potřebami doby opakovaně prohlašoval, že je především praktický lékař a empirik, po sobě zanechal monumentální dílo, které ve skutečnosti daleko přesáhlo meze psychologie a vneslo mohutnou vlnu inspirace jak do sféry humanitních věd, tak do některých oblastí přírodovědy.
Jak už bylo řečeno výše, novověk se svým vědeckým materialismem odsoudil k úpadku a živoření celé rozsáhlé oblasti lidského poznání, které se v očích osvícenského rozumu jevily jako nepotřebný balast. Hermetický styl myšlení, který odjakživa tvořil integrální součást evropské myšlenkové tradice, byl drasticky potlačen a místo něj byla nastolena vláda scientismu, vědeckého myšlení s jeho empirismem a redukcionismem. Historická nit hermetického myšlení se vine zhruba od Hérakleita a Platóna přes novoplatonismus a gnózi, středověkou alchymii, renesanční hermetismus a Goetha až k Jungovi. Ačkoli v jistých historických obdobích (helénismus, renesance) tento druh myšlení kvetl, jeví se při zpětném pohledu spíše jako jakýsi skrytý proud, doplňující jednostrannost církevního dogmatismu a později vědeckého materialismu.
V moderním evropském myšlení jednoznačně převážil apollinský důraz na logiku, abstrakci, kauzalitu, řád, světlo vědomí a usilování o dokonalost, který s sebou nevyhnutelně nese také vyhraněný dualismus, vytěsňování Stínu a myšlenkovou strnulost. Hermetické pojetí je přirozenější a zahrnuje i dionýský pól existence; je pro něj charakteristická analogie, paradox, symbolismus, imaginace, cykličnost, snaha o integraci protikladů a směřování k celistvosti. Tato myšlenková tradice vykazuje jistou příbuznost i s myšlením východním, a její pěstování tak pro nás v době, kdy se Evropa nachází duchovně ve slepé uličce a čelí asijské expanzi, může být veskrze užitečné.
Jungův zásadní přínos spočívá především v tom, že na tuto odmítanou a vysmívanou tradici navázal, za pomoci moderních pojmů vystavěl most spojující hermetickou moudrost antiky a středověku s novověkou současností, rehabilitoval hodnotu přirozeného myšlení a zprostředkoval současnému člověku paradoxní životní pravdy legend, mýtů a pohádek. Tímto výkonem vytvořil prostor i pro modernizaci astrologie, jejímuž studiu se rovněž aktivně věnoval, což je patrné nejen z jeho vydaných dopisů, ale i z jeho díla (výsledky svého výzkumu četnosti aspektů Slunce a Luny v partnerských horoskopech manželských párů popsal v práci Synchronicita jako princip akauzálních souvislostí, v knize Aion věnoval kapitolu astrologickému významu znamení Ryb aj.).
Na jeho práci navázal Dane Rudhyar (1895–1985), renesanční osobnost podobného formátu, který za pomoci Jungovy psychologie a řady dalších inspiračních zdrojů zásadním způsobem zmodernizoval astrologické paradigma a je po právu považován za otce psychologické astrologie. Jak vyplývá už z názvů jeho zásadních knih (Astrologie osobnosti, Na osobu orientovaná astrologie) či přídomků, které svému pojetí astrologie postupně dával („humanistická astrologie“, „transpersonální astrologie“), vyvíjel se jeho náhled v úzkém spojení s některými progresivními psychologickými trendy.
Psychologie bez duše – a s duší
Hovoříme-li o „psychologické“ astrologii, je potřeba si uvědomit, že psychologie je vnitřně značně nejednotná věda, která se vyvíjí v napětí a střetech mezi dvěma základními směry. První z nich můžeme souhrnně nazvat jako pozitivistický. Vychází z tradice „psychologie bez duše“ 19. století, která, podobně jako další humanitní vědy, hojně přejímala jazyk a metodologii přírodních věd, aby si dodala vážnosti. Typickým představitelem tohoto uvažování je behaviorismus anebo, v mírnější podobě, současná kognitivní psychologie. Je zde tendence vnímat lidskou psychiku v podstatě jako bezduchý mechanismus a soustředit se převážně na popis jeho vnějších projevů. Psychologie se tu vzdaluje přirozené lidské zkušenosti, která by měla být v ohnisku jejího zájmu.
V kontrastu k této pozitivistické tradici však v psychologii vždy existovaly směry a teorie orientované především na vnitřní svět člověka, subjektivní hodnotu jeho prožívání anebo duchovní aspekty jeho života. Tato tradice začíná už některými aspekty Freudova učení a pokračuje přes jeho následovníky, Junga, Frankla, Perlse, Rogerse a další, až třeba k českému rodákovi Stanislavu Grofovi a transpersonální psychologii. Představitelé těchto proudů se více či méně otevřeně hlásí k filosofickým a spirituálním kořenům svých koncepcí, odkládají pozitivistickou přetvářku a vracejí se k zavrženému pojmu duše, ať už přímo, anebo v podobě „vědečtěji“ znějícího pojmu „osobnost“, bez něhož se ostatně neobejdou ani pozitivisticky laděné směry (zde odkazuji na práce M. Nakonečného).
Představitelé ortodoxní, pozitivistické psychologie dodnes převažují na vysokoškolských katedrách, kde prosazují své pojetí, sedí v akreditačních komisích, které rozhodují o přiměřenosti a přijatelnosti nových teorií a směrů, a prostřednictvím médií ovlivňují veřejné mínění. Zástupci alternativního proudu, z mého hlediska pro zkoumání a léčení duše mnohem adekvátnějšího, mají mnohdy blíže k psychoterapeutické praxi a vzdělání získávají v soukromých institutech, často aniž by přitom prošli univerzitním studiem psychologie. Z astrologického úhlu pohledu se jedná o typický střet principu Saturna a Urana, tj. starého a nového řádu, starých struktur a na budoucnost orientovaného idealismu, tradice a novátorství (zmíněné planety se mimochodem v současné době nacházejí ve vzájemné opozici). Netřeba dodávat, že jako ideální se jeví propojení obou směrů, tj. zdravého empirismu a tvořivých inovací.
Rozkol, který existuje mezi akademickou psychologií a psychoterapeutickou praxí, se nedá vysvětlit pouze běžnou konkurencí. V pozadí tohoto sporu je (vesměs neuvědomovaný a nevědomý) boj o moc, konkrétně o duchovní moc, v němž psycholog – vědec – kněz žárlí na psychoterapeuta – léčitele – šamana. Z tohoto hlediska je možno nahlížet i např. inkviziční snahy radikálních scientistů typu spolek Sisyfos, které lze v kontextu vědy jako náboženství novověku považovat za náboženské fundamentalisty.
Jungovská inspirace v českém prostředí
V české psychologii se pozitivistická tradice hluboce zakořenila a byla ještě podpořena ideologicky motivovaným importem barbarského sovětského behaviorismu (i když se sluší dodat, že v Americe byl poválečný trend v psychologii v zásadě tentýž). Naopak šíření alternativního psychologického uvažování bylo systematicky bráněno, a tak u nás k rozvoji různých alternativních směrů dochází až v devadesátých letech, se značným zpožděním oproti vývoji na Západě.
To se týká i Jungovy psychologie, která za první republiky nestačila proniknout do obecného povědomí a po válce jí v tom bylo zabráněno násilím. Nedávno zesnulý Jungův příznivec Vladimír Borecký o oficiální psychologii z doby totality napsal: „Přírodovědecky orientovaná psychologie, ať již ve své neutrální pozitivistické linii, či v militantní linii marxismu-leninismu, Junga odmítala jako temného, iracionálního a mystického, a to mnohem razantněji než biologizujícího Freuda.“ Za totality mohl být Jung studován jen potajmu a systematicky o jeho díle pojednává pouze Hugo Široký ve své monumentální práci Meze a obzory psychoanalýzy z konce šedesátých let (rukopis byl připraven k vydání v roce 1967, ale kniha nevyšla, podařilo se ji vydat až v roce 2001, pozn. red.). Studiu a překladům Junga se následujícím období věnovali v Praze Rudolf Starý a v Brně Karel Plocek.V obecnou známost mohlo Jungovo dílo vejít až v devadesátých letech, odkdy máme možnost se postupně, poněkud nesystematicky seznamovat s pestrou paletou starší i novější literatury z oboru analytické psychologie. Některé zásadní Jungovy knihy se však českého překladu dosud nedočkaly (např. Psychologické typy, Mysterium Coniunctionis), což platí i pro další významné analytické psychology, jejichž díla jsou v rámci žánru klasikou (Erich Neumann). Zájem odborné i širší veřejnosti není valný a vydávané knihy jsou mnohdy spíše dětmi nadšení a osobní angažovanosti nežli reakcí na tržní poptávku.
Vlažný postoj českého akademického prostředí vůči Jungovi má kromě komunistické represe zřejmě kořeny i ve fenomenologické tradici zdejší filosofie. Borecký se domníval, že „Jung byl u nás přeskočen zvýšeným zájmem o fenomenologickou psychologii a daseinsanalýzu. Silný intelektuální vliv Jana Patočky v poválečných letech a zejména koncem šedesátých let orientoval pozornost psychologie tímto směrem.“ Z hlediska psychologie národa bychom k tomu dodali, že v české povaze je silně zastoupena funkce myšlení, která koresponduje s fenomenologickým laděním, zatímco intuitivní funkce, korespondující s teleologickým zaměřením jungovské psychologie, je zde v hlubokém deficitu. Z astrologického pohledu tuto tématiku výstižně podává Lenka Adamová v článku „Blíženci, Merkur a mateřský komplex“ (Astrologický sborník 2002), kde odkazuje také na články předního českého jungovského myslitele Rudolfa Starého o tomto tématu. Nejen v českém kontextu navíc určitě platí, že jungovská psychologie není pro každého. Hlásí se k ní zejména výrazné individuality s podobně širokým a zároveň hlubokým záběrem jako sám Jung, ať už se jedná o lidi veřejně známé či nikoli. Ze známých psychologů se k Jungovi hlásí nebo s ním sympatizují např. L. Běťák, K. Plocek, V. Smékal a M. Nakonečný, z osobností napříč oborovým spektrem třeba V. Borecký, S. Komárek, Z. Neubauer, T. Halík a již zmiňovaný R. Starý.
Poznámky o psychologické astrologii
Psychologická astrologie, podobně jako některé progresivní psychoterapeutické směry, dospěla v mnoha zemích na západ od české kotliny do fáze, kdy disponuje samostatnými instituty, které zastřešují vzdělávací a publikační činnost a umožňují nezávislý rozvoj oboru navzdory odmítavému postoji akademických či vědeckých kruhů. V českém prostředí se na tyto aktivity daří navazovat především díky nakladatelským, autorským a vzdělávacím aktivitám R. Starého a P. Turnovského. Zatímco Turnovského okruh se pod hlavičkou humanistické astrologie podílí na rozvíjení rudhyarovské tradice, Starý jako hlavní tuzemský představitel psychologické astrologie svébytně rozvíjí převážně Jungův odkaz.
Jungova psychologie je pro moderní astrologii jedním ze základních inspiračních zdrojů, ale kromě ní čerpá astrologie i z dalších progresivních a kompatibilních psychologických škol, jako je moderní psychoanalýza, Assagioliho psychosyntéza, tvarová psychologie a terapie a řada dalších (logicky to dost závisí na osobnosti a psychologickém vzdělání samotných astrologů). Každopádně v anglicky či německy (a díkybohu už i česky) psané literatuře najdeme celou řadu kvalitně zpracovaných monografií, které se z astrologického hlediska věnují současným tématům „klasické“ psychologie, někdy nesmírně tvůrčím a obohacujícím způsobem.
Astrologie představuje komplexní systém základních stavebních kamenů lidské psýchy, orientační vztažný rámec psychologa. Jedná se o několik tisíc let používaný a rozvíjený ucelený systém intuitivní moudrosti, který je úzce provázán se samotnými základy evropské kultury. Zabýváme-li se tedy jako psychologové spontánními projevy nevědomí, jako jsou např. sny, může nám astrologie vynikajícím způsobem posloužit jako mapa, klíč či orientační pomůcka. Jedná se o sofistikovaný nástroj sebepoznání a hlubšího porozumění druhým, jenž nám pomáhá při zkoumání našich nevědomých komplexů, které je nutno chápat jako podosobnosti s vlastní psychologií, většinou odlišnou od vědomého já, s nímž se identifikujeme. Nacházíme v ní dvanáct bazálních modů existence, dvanáct základních pohledů na svět, které společně tvoří celek lidské zkušenosti, ale mezi sebou se diametrálně liší a v každém z nás jsou více či méně odlišně poskládány. Dvanáct znamení zvěrokruhu symbolizuje dvanáct vzájemně propojených archetypických energií tvořících lidský svět v jeho plnosti.
Vydáme-li se na nesnadnou cestu vnitřní integrace, máme šanci objevit v sobě celý svět včetně těch aspektů, které jsme doposud považovali výlučně za cizí, a nikoli za svoje.
Horoskop jako mapa individuálních vloh
V horoskopu narození jednotlivce jsou archetypické energie „namíchány“ určitým specifickým způsobem. R. Starý hovoří o „genetickém scénáři“ individuálního příběhu. Toto zárodečné rozložení archetypických energií vymezuje dotyčnému jakési mantinely, v jejichž rámci se ve svém životě bude rozvíjet – naznačuje povahové sklony, nadání, slabé stránky, niterné konflikty atp. Neříká nám ovšem, jakým konkrétním způsobem se tento scénář bude rozvíjet – to závisí kromě vnějších událostí do značné míry i na tom, jak dotyčný člověk tento „surový materiál“ svého životního příběhu individuálně zpracuje. Pro moderní astrologii je významný přímý kontakt a rozhovor s klientem, o němž se potřebujeme dozvědět některé základní informace a udělat si obrázek, v jakém stadiu vývoje se nachází a nakolik je se svým scénářem v souladu. Jedná se tedy v jistém smyslu o „pohled shora“, zprostředkování vhledu do životní situace prostřednictvím horoskopu jako média. Tento druh poradenství v sobě jistě skrývá určitá rizika, týkající se např. stupně sebepoznání astrologa či omezování se pouze na intelektuální a duchovní rovinu výkladu. Právě v tom může být astrologii platné propojení s psychoterapií, která jí může dodat potřebné nástroje a podněty pro zodpovědné vedení výkladu. Naopak psychoterapeutům konvenčněji laděných směrů může studium astrologie rozšířit obzory, poskytnout duchovní nadstavbu, koncepci pojímající i sklony, povahové rysy a hodnoty dobově odmítané či devalvované. (Tím není řečeno, že jim tuto koncepci musí nutně dát právě anebo jedině astrologie.)
Astrologie je založena na principu synchronicity, tj. akauzálních souvislostí korespondujících mimo jiné i se základním hermetickým zákonem „jak nahoře, tak dole“. V tomto kontextu chápeme horoskop jako symbolický zápis toho, co je „nahoře“, tudíž kvality okamžiku (např. narození člověka) zrcadlící se ve vzájemném postavení nebeských těles pozorovaném z daného místa na povrchu Země, přičemž tato kvalita se rovněž analogickým způsobem zrcadlí „dole“, tj. v konkrétních okolnostech života daného člověka, a to jak vnějších, tak vnitřních. Toto tajemné propojení lze vysledovat už v prenatálním období a v raném dětství, obdobích tak důležitých z hlediska hlubinné psychologie. Můžeme tak sledovat vztahy reálných událostí a specifického vnímání těchto událostí s danými astrologickými konstelacemi, přičemž tyto spolu vesměs silně korespondují.
Horoskop se tedy může stát vynikající pomůckou pro zmapování psychických komplexů, na jejichž přítomnost lze usuzovat z určitých typických konstelací daného horoskopu, a psychické dynamiky, jež se za nimi skrývá. Astrolog si musí být pochopitelně schopen ověřit vhodně vedeným rozhovorem s klientem, zda jeho hypotézy korespondují se zážitky a vnitřním světem klienta, a nevnucovat mu své vlastní představy. Psychologovi naopak může nahlédnutí do horoskopu poskytnout cenné informace o celku klientovy osobnosti, nejen o aktuálních dílčích procesech jeho psýchy.
Astrologická typologie
Z obecného hlediska může být astrologie pro psychologa zdrojem ucelené a sofistikované typologie. Pojem typu je podle mého názoru jednou z nejdůležitějších součástí přirozené lidské psychologie. Reprezentuje totiž střední cestu mezi dvěma extrémními názory, které znějí: „Všichni lidé jsou stejní.“ / „Každý člověk je jiný.“ Oba tyto výroky jsou nějakým významným způsobem pravdivé a zároveň zavádějící. První tvrzení vychází ze zjevné skutečnosti, že se ve svých základních potřebách a životních projevech všichni podobáme, byť je halíme do různých hávů; promítá se tu rovněž naivní přesvědčení o tom, že rozdíly mezi lidmi jsou pouze kosmetické a v podstatě jsou všichni podobní jako my. Oproti této poněkud vulgární pravdě vyjadřuje druhé tvrzení zklamání a skepsi či odevzdanost a agnosticismus, plynoucí ze zkušenosti s nesmírnou jinakostí ostatních lidí, jejich činů a pohnutek, které se nám jeví jako z jiného světa. Ucelená typologie představuje zralou syntézu těchto polarit, která reflektuje diferencovanější zkušenost, že světy některých lidí se tomu našemu výrazně podobají, zatímco jiné se nám jeví zcela vzdálené. C. G. Jung, autor pravděpodobně nejkomplexnější typologie v dějinách psychologie, v dodatku ke své práci Psychologické typy (1921) píše: „Od nejranějších dob se objevovaly pokusy klasifikovat jednotlivce dle typů a vnést tak řád do chaosu. Nejstarší známé pokusy byly provedeny orientálními astrology, kteří odhalili takzvané trigony čtyř elementů – vzduchu, vody, země a ohně. … S tímto dávným kosmologickým schématem je úzce spjata fyziologická typologie antiky rozlišující čtyři temperamenty korespondující se čtyřmi tělesnými tekutinami (humory). To, co bylo zprvu reprezentováno znameními zvěrokruhu, vyjádřil poději fyziologický jazyk řecké medicíny tříděním na flegmatiky, sangviniky, choleriky a melancholiky. … Pokud jde o teorii astrologických typů, k úžasu osvícenců se dneška dožila netknuta a dokonce se těší novému zájmu.“ Modernizací archaických pojetí typu přispěl Jung i k modernizaci samotné astrologie, jejíž bytostně obrazná a symbolická povaha je nyní zdravě infiltrována empirismem a exaktností, které svému popisu psychologických typů věnoval. Některé aspekty jeho typologie byly koneckonců verifikovány i přísně vědecky a dokladem její platnosti může být i skutečnost, že se osobnostní test vytvořený na jejím základě (tzv. MBTI) běžně užívá v současné psychodiagnostické praxi. Knih vykládajících astrologické živly a znamení ve smyslu Jungovy typologie existuje celá řada; za všechny lze jmenovat skvělý a čtivý úvod do astropsychologie vztahů od britské astroložky Liz Greenové s názvem Duše a vesmír (nakl. Sagittarius).
Astrologické cykly individuálního a kolektivního vývoje
Další vlastností astrologie, kterou může psychologovi nabídnout, je její cyklická povaha. Horoskop narození pojímáme jako po celý život působící mapu leitmotivů, nicméně planety na obloze dále obíhají po svých drahách a jejich aktuální postavení vytváří kontakty s planetami horoskopu narození (radixu), čímž tato nativní postavení aktualizují. Vzájemné kontakty aktuálních postavení planet s planetárními postaveními radixu nazýváme tranzity. Zejména tranzity Saturna a pomalých transsaturnských planet Urana, Neptuna a Pluta přes osobní planety v horoskopu jednotlivce vesměs poukazují na určitý druh vývojové krize spojené jak s jistým druhem niterného prožívání, tak s vnějšími událostmi korespondujícími s povahou zúčastněných planet. Analýza aktuálních tranzitů jedince tedy může dokreslit jeho aktuální prožitky o jejich společný kořen, resp. archetypický význam.
Kromě tranzitů pomalých planet přes osobní planety, které jsou ze své povahy individuální, zkoumá astrologie také cykly především pomalejších planet, tj. období, kdy daná planeta zaujímá významný aspekt vůči svému nativnímu postavení (poloze v okamžiku narození). Tyto cykly jsou všem lidem společné a mají co do činění zejména s vývojovou psychologií. Například období kolem třicítky, spojené u většiny lidí se zklidněním, usazením, založením rodiny, vystřízlivěním, zvýšenou seriózností apod., spojuje astrologie s tzv. „návratem Saturna“, tj. obdobím, kdy Saturn dokončí svůj cca devětadvacetiletý cyklus oběhu a dostane se do konjunkce se svým nativním postavením. Podobně je i krize středního věku spojována se souběhem několika významných cyklů, z nichž nejvýrazněji vyčnívá opozice Urana na nativní postavení kolem dvaačtyřicátého roku věku. Cenné je u astrologie především to, že dokáže vystihnout obecné téma kritického období, zasadit je do určitých souvislostí, poukázat na šance a rizika, jež nabízí, a přibližně určit i dobu, po jakou bude trvat. Může tak obohatit vývojovou psychologii o teoretický koncept spojující prosté pozorování a konstatování cyklických krizí v lidském životě s určitým specifickým smyslem a významem.
Psychoterapeutická inspirace v astrologickém poradenství
Domnívám se, že psychologie a psychoterapie, za jejíž specifické odvětví považujeme i astropsychologii, je především věcí talentu, vnitřního nadání, jež se nedá naučit v žádném výcviku ani nahradit sebesofistikovanější metodou. Přesto se žádný terapeut neobejde bez určitého repertoáru znalostí a technik, které mu práci umožní a ulehčí, podobně jako potřebuje řemeslník či umělec své nástroje. Pro terapeuta je navíc nástrojem jeho vlastní osobnost, a tak si tato profese žádá vysokou míru sebepoznání a sebepřijetí. V psychoterapeutickém vzdělávání se ustavila rozumná praxe několikaletých výcviků, jejichž frekventanti bývají bez výjimky povinni jako klienti projít individuální terapií. Odměnou za časově a finančně náročný proces jim kromě nabytých znalostí a zkušeností bývá také diplom, dokládající společensky poměrně uznávaný profesní status.
Astrologické poradenství oproti tomu nebývá vnímáno jako ctihodná profese a ani dlouhodobější vzdělávací kurzy v této oblasti nejsou s to poskytnout absolventovi jiný status než čistě neformální. Kombinace celospolečenského proklamativního odmítání a zároveň skryté fascinace astrologií problematizují její etablování jako poradenské profese, jejíž provozovatelé by měli dostát jistým kvalitativním standardům. Současný astrolog by však měl být schopen do určité míry nakládat s doprovodnými jevy poradenského rozhovoru, jako je přenos a protipřenos, zvládat klientovy emoce, vymezit a udržovat hranice, pracovat s intelektuální kapacitou klienta, odhadnout stupeň jeho duševního/duchovního vývoje atd. Zároveň, jak už bylo řečeno, by měl mít vysokou míru sebepoznání a sebeuvědomění, což bývá pohříchu slabá stránka některých samorostlých či alternativních terapeutů či konzultantů. Astrologické poradenství má jistě svá specifika, jistý druh terapeutické sebezkušenosti však vyžaduje přinejmenším s ohledem na potřebu sebepoznání a také inspirace, jak pro klienta učinit symbolickou výpověď astrologie živou, přítomnou a přístupnou. Otázku etické zodpovědnosti a poradenských kompetencí astrologa zdůrazňoval už D. Rudhyar a v zemích se silnou astropsychologickou základnou lze dnes nalézt určitou odezvu (jako příklad může posloužit londýnské Centrum pro psychologickou astrologii, kde jsou účastníci tříletého vzdělávacího programu povinni absolvovat jako klienti určité penzum individuální psychoterapie).
Závěrem
V tomto článku jsem se pokusil o obecný nástin povahy moderní astrologie, jejích vazeb na jungovskou psychologii a jejího postavení v českém prostředí. Jedná se nevyhnutelně o mé subjektivní hledisko, které bych na závěr rád stvrdil osobním vyznáním. Astrologie je nádherná nauka a hluboká studnice životní moudrosti. V dnešních poměrech naštěstí pro svou existenci a vývoj nepotřebuje souhlas či posvěcení ani politických, ani akademických autorit. Její hodnota se prosazuje sama a může existovat a rozvíjet se nezávisle na ortodoxních formách psychologického a psychoterapeutického vzdělávání. Myslím si však, že současná ostrá hranice mezi oběma obory je důsledkem iracionální a nezdravé novověké „tradice“, která by měla být překonána. Neexistuje žádný rozumný důvod, proč by se seriózní astrologie nemohla vyučovat na univerzitách, stejně jako pro to, aby se v astrologii neprosadila zdravá míra poradenské profesionality.
