Jean Hardy: Roberto Assagioli a jeho psychosyntéza
Z anglického originálu přeložil Petr Lisý. Zkrácená a redakčně upravená verze byla pod názvem Psychologie s duší publikována v Revue PROSTOR č. 79, roč. 2008.
Tento text vznikl jako připomínka 120. výročí narození Roberta Assagioliho ( 27.2.1888 –23.8.1974), polozapomenutého génia psychoterapie minulého století. Assagioli, rodištěm Benátčan, obhájil jako mladý medik v roce 1910 na univerzitě ve Florencii doktorskou práci o psychoanalýze, která byla tehdy v Itálii prakticky neznámá. Nějakou dobu mu tehdy trvalo, než vůbec svou komisi přesvědčil, aby mu téma práce povolila. V rámci studia absolvoval stáž v Curychu u psychiatra E. Bleulera, podobně jako několik let předtím C. G. Jung. S. Freud se prý zpočátku domníval, že by se mohl stát šiřitelem psychoanalýzy v Itálii, Assagioli však začal jeho metodu velice brzy považovat za omezenou a vydal se vlastní cestou, kterou nazval „psychosyntéza.“
Jak už sám název naznačuje, cílem psychoterapie v Assagioliho pojetí je integrace a syntéza jednotlivých složek lidské psýchy. V mnoha ohledech vykazuje jeho práce příbuznost s analytickou psychologií C. G. Junga, s nímž se znal a jehož si vážil. Přejal jeho koncept kolektivního nevědomí a archetypů, kladl obdobný důraz na symbolický život a využití imaginace, pracoval s analogiemi Jungových klíčových pojmů komplex, bytostné Já a transcendentní funkce, rovněž se inspiroval východními naukami. Byl také velkým vzdělancem a korespondoval si s mnoha významnými osobnostmi své doby; vzpomínky současníků jej líčí jako renesanční osobnost s noblesou viktoriánského gentlemana.
Oproti psychoanalytickému determinismu a redukcionismu se Assagioli soustředí především na spirituální dimenzi lidské existence a zdůrazňuje ústřední úlohu vůle. Jeho vize je bytostně optimistická – to jej činí v dobovém kontextu výjimečným. Dlouhá léta pracoval v relativní tichosti ve Florencii, v širší známost vešel až v 60. letech, kdy vydal i své dvě knihy: „Psychosyntéza“ (1965) a „Akt vůle“ (1974). Český čtenář se s ukázkami jeho práce mohl setkat ve statích „Seberealizace a psychické poruchy“ (ve sborníku manželů Grofových „Krize duchovního vývoje“, Chvojkovo nakl., Praha 1999) a „O hrdinech a potřebách duše“ (revue Prostor č. 45/46). Pokud jde o psychoterapeutickou praxi, je v našich končinách psychosyntéza prakticky neznámá.
Díky optimistickému založení a orientaci na duchovní život bývá psychosyntéza často řazena do proudu humanistické a transpersonální psychologie. Představuje velkorysý, bohatý a komplexní pokus o celostní pojetí lidské psýchy, ve světě akademické psychologie zcela neprávem opomíjený. Abychom toto opomenutí poněkud vyvážili, přinášíme v této stati ukázky ze zasvěcené studie britské autorky Jean Hardyové „A Psychology with a Soul“ (1987), obsahující jednak přehledné shrnutí teorie psychosyntézy, jednak pozoruhodnou analýzu jejích inspiračních zdrojů. Ukázky vybral a přeložil Petr Lisý.
Počátky a zdroje psychosyntézy
Psychosyntéza je transpersonální či duchovní psychoterapie, plod dvacátého století západního světa. Jedná se o teorii a praxi individuálního vývoje a růstu, s potenciálem pro širší využití v sociálním a dokonce celosvětovém kontextu.
Byla založena Roberto Assagiolim, italským občanem, který většinu svého dlouhého života strávil ve Florencii. Jako psychiatr se na počátku své kariéry podílel na rozvoji psychoanalytické teorie, ale zároveň pracoval na tvorbě vlastního nezávislého systému, psychosyntézy.
Obrysy psychosyntézy Assagioli poprvé uveřejnil roku 1908 v článku „La psicologia delle idee-forza e la psicagogia“. Během První světové války působil jako psychiatr a lékař a v roce 1926 založil v Římě Instituto di Cultura e Terapia Psichica. S jistými těžkostmi přestál období Mussoliniho vlády – v roce 1938 byl vězněn a posléze donucen uprchnout na venkov. Po Druhé světové válce pokračoval ve vývoji své teorie, psal články a provozoval psychiatrickou praxi, ve známost však psychosyntéza vešla až v šedesátých letech. V roce 1961 byl ve Florencii založen Instituto di Psicosintesi. Podobná centra se nyní nacházejí po celém světě a psychosyntéza je známa a respektována v kruzích humanistické a transpersonální psychologie.
Roberto Assagioli o sobě říkal, že je „zloděj,“ protože čerpal z mnoha dostupných zdrojů. Mnohé z nich vyjmenoval ve své knize Psychosyntéza z r. 1965: psychodynamické hnutí (Janet, Freud, Adler, Jung, Rank, Horneyová), psychosomatická medicína, psychologie, psychiatrie a antropologie, dále psychologie náboženství (William James, Evelyn Underhillová) a výzkumy „nadvědomí“ a „holismus“ (Bucke, Ouspensky, Maslow, Progoff, Smuts, Keyserling) a parapsychologie (i když s tímto materiálem nakládal opatrně). Zajímal se především o techniky individuální psychoterapie - psychosyntéza je známa svou flexibilitou ohledně využívání široké palety těchto technik, mezi něž patří techniky Gestalt terapie, řízená imaginace, meditace, skupinová psychoterapie, využití malování, hudby a psaní a práce s životním smyslem i s běžnými problémy.
Jmenované zdroje považoval Assagioli za vědecké. Byl přesvědčen, podobně jako Freud i většina dnešních psychiatrů, že by jeho práce měla obstát a být přijata jako seriózní vědecká teorie. Vědecké zkoumání nevědomí je ve dvacátém století teprve v začátcích. Psychosyntéza se však, podobně jako psychoanalýza, vyvinula jako „hnutí“ mimo univerzitní prostředí a dosud není všeobecně přijímána akademiky, jejichž práce se zakládá převážně na vědecké tradici, která byla po tři sta let dominantním paradigmatem formujícím obecné znalosti západní populace a která ostře a nepřekonatelně odděluje vědu a náboženství.
Assagioliho práce však ve svém předpokladu existence duše čerpá z rozsáhlého literárního odkazu západního i východního mysticismu, neoplatonismu, středověkých mystiků křesťanské i židovské tradice (Dante, Mistr Eckhart, Sv. Jan od Kříže), kabbaly, renesančního myšlení, buddhismu a hinduismu a klasické řecké filozofie, zejména Platóna. Na počátku dvacátého století panovala fascinace mnoha dosud skrytými formami poznání, náhle široce dostupnými. Assagioli byl vychován v náklonnosti k této široké nabídce – jeho matka byla členkou theosofického hnutí, které bylo založeno roku 1886 v Americe, jeho italská pobočka pak roku 1902. Tato dvojí oddanost - vědeckému zkoumání nevědomí a nábožensko-mystickému poznání založenému na osobní zkušenosti - se v jeho spisech vyskytuje od samého počátku.
Osobnost a duše
Každá sociální teorie vychází z určitého náhledu na lidskou podstatu. Když se psychologie začínala koncem devatenáctého století rozvíjet jako samostatná disciplína, vycházela z analytického, biologizujícího pojetí sociálních věd. Zajímala se o jednotlivé části, jež tvoří jedince, a zejména o biologické „skutečnosti“ týkající se mozku, paměti apod., jež bylo možné empiricky zkoumat. Na počátku dvacátého století se objevila psychoanalýza, která vnesla do psychologie pojem „osobnost“, týkající se osobního projevu jedince ve světě. Pojetí osobnosti se během dvacátého století s vývojem různých škol modifikovalo a proměňovalo. Některé psychologické a psychoterapeutické směry podstatu člověka mapovaly – vytvářely statická schémata živoucí, komplexní skutečnosti, předkládaly pojmové definice jedince.
Pro psychosyntézu je jedinec duší, která má osobnost. Osobnost je, podobně jako v jiných teoriích, komplexní kombinací pudů, obranných mechanismů, rolí, naučených přizpůsobení a vědomí, která přebývá ve světě jako jedinečná bytost. Každý jedinec je určitým způsobem znatelně jiný než ostatní bytosti, kvalitativně se od nich liší – a přesto zároveň podléhá univerzálním zákonům, sociálním a biologickým danostem a naučenému chování, které je všem společné a vede k podobným vzorcům jednání, nemocem a zvykům napříč všemi kulturami, které jsou zřetelně „lidské“.
Většina psychologií a psychoterapií se zajímá pouze o osobnost. Teprve v současné době se objevuje „transpersonální psychoterapie“, která kombinuje, nebo spíše reintegruje psychologii a osobnost a teologii a duši – dva obory a dva koncepty, které byly v rámci naší materialistické západní kultury ostře odděleny.
V psychosyntéze říkáme, že člověk má osobnost a je duší, protože tento vztah je podstatou mapy jedince, kterou Assagioli uveřejnil v roce 1930 a používal ji po zbytek svého života. Zatímco osobnosti jsou nám všem zjevné, duše jsou zde pouze pro ty, kdo je dokáží vidět. Syntéza v Assagioliho pojetí znamená, že si duši postupně stále více uvědomujeme, a to nejen u sebe, ale také u druhých. V jeho náhledu, který ladí s náhledem většiny spirituálních disciplín, je duše to podstatné a trvalé, zatímco osobnost, ač zásadní pro bytí ve světě, je poměrně mělká a lze ji měnit, byť vesměs samozřejmě se značnými problémy. Duše je kontext, domov, „nehybný hybatel“, zatímco osobnost je dynamická, plná obsahů a naučených reakcí. Je snadné rozpoznat osobnost a vztahovat se k ní, a to jak u sebe, tak u druhých, duši však u mnoha lidí nelze nijak přímo pozorovat. To se týká nejen duše jednotlivce, nýbrž duše celého lidstva – oné „tiché, smutné hudby lidství“, jak ji nazývá Wordsworth.
Otázka hierarchie nevědomí
Assagioli se domnívá, že většina lidí žije v relativně omezeném poli vědomí. Čím méně je dotyčný jedinec vědomý, tím je toto pole užší. Nevědomí chápe hierarchicky – nižší nevědomí zahrnuje základní pudy, osobní minulost a z ní pocházející vzorce adaptace a reagování, vyšší nevědomí či nadvědomí skrývá budoucí možnosti a kolektivní nevědomí historii lidské rasy, kterou si s sebou neseme jednak nevědomě, jednak vědomě prostřednictvím historických znalostí. Já je centrem osobního vědomí, které je vysoce vyvinuté skrze sebe-uvědomění a sebepoznání, a to i přesto, že si je řada lidí sotva vědoma jeho existence. Vyšší Já představuje potenciál, který se s Já pojí a jehož je Já matným odrazem.
Jung i Assagioli velice usilovali o to, aby jejich práce byla vnímána jako vědecká a aby taková skutečně byla. Ačkoli tato práce byla hluboce religiózní, nechápali sami sebe jako tvůrce nových náboženství. Lišili se v tom, že Jung měl sklon vidět tvořivé i ničivé síly na všech úrovních od individuální osobnosti až po kolektivní nevědomí, zatímco Assagioli ve své koncepci ostře rozlišoval „vyšší“ a „nižší“ síly, přičemž ty vyšší považoval za nadřazené a pozitivní. Viděl svět jako v konečném důsledku dobrý, tvořivý a spějící k nekonečnu; u Junga si tímto náhledem zdaleka nemůžeme být jisti. Assagioli prezentuje hierarchii hodnot, kterou u Junga nenajdeme. Otázkou zůstává, zda se u Assagioliho nejednalo o přehnaný optimismus a zjednodušování.
Možnost syntézy
Hlavními tématy psychosyntézy, o kterých zde hovoříme, jsou: povaha člověka, především pak vztah vědomí k nevědomí a osobnosti k duši, a terapeutické metody práce s tímto materiálem. Ústředním Assagioliho konceptem je však syntéza. Vychází z uvědomění, že se na individuální, skupinové, společenské i celosvětové úrovni nalézáme ve stavu sociální a spirituální fragmentace. Domnívá se, že cokoli, co se manifestuje ve světě, představuje kreativní potenciál pro jedince i pro společnost, a to i v případě, že se jedná o jevy destruktivní. Jejich destruktivita má svůj zdroj v obsazích nevědomí, s nimiž lidé nejsou v kontaktu a jsou jimi řízeni. Fragmentace může být vyléčena tak, že si lidé uvědomí moc těchto obsahů ve svém Já, v ústřední pozici, a dovolí duchovním silám pracovat na dosažení nového a kvalitativně odlišného smíření protikladů. Znalost vnitřního světa je na individuální, sociální a spirituální rovině přímo komplementární znalosti světa vnějšího. Vnější svět nemůže dosáhnout větší celistvosti bez přiměřeného porozumění vědomým a nevědomým procesům v rámci vnitřního života jednotlivců. Nevědomí nabízí jak kreativní možnosti, tak ty destruktivní, a aby byl jedinec či svět opravdu celistvý, musí zde existovat neustálé bdělé uvědomění těchto možností, usilujících o své zrození. Proto zde musí být ve vztahu k poznání a zkušenostem postoj mysli, který je jak receptivní, tak aktivní: připravenost propracovat a transformovat nánosy nečistot nahromaděné nejen v průběhu osobního života, nýbrž pocházející také z dřívějších rodinných generací a dějinných procesů. V tomto tedy spočívá úkol jedince, který je odhodlán dosáhnout hlubšího uvědomění a hledat naplnění. Tento úkol je též nedílnou součástí hledání celistvějšího, méně fragmentovaného světa. Pokud jde o tento názor, čerpal Assagioli jak z mnoha mystických tradic, tak z nejnovějších psychoterapeutických poznatků, plodů vědeckého přístupu dvacátého století.
Jednotlivcům může psychosyntéza prospět na několika rovinách. U mnoha lidí, kteří přichází do terapie, může problém spočívat v aktuální krizi související převážně s úrovní nižšího nevědomí. Hledají pomoc kvůli něčemu, co omezuje či dokonce destruuje jejich schopnost plně se zapojit do života. Mohou se u nich vyskytovat zoufalství, deprese, osamělost, sexuální problémy či strach. Práce na těchto problémech se nicméně odehrává i v transpersonální dimenzi, ačkoli to nemusí být příliš zjevné. Psychosyntéza klientovi pomáhá využívat jeho zdroje, aby mohl žít plnější život. Zde se jedná o úroveň, kterou Maslow nazývá „sebeaktualizace“.
U mnoha lidí se však jedná zčásti nebo zcela o problém v oblasti životního smyslu, a tedy jednoznačně o problém duchovní. Jung se domníval, že téma smrti a životního smyslu se týkalo většiny jeho klientů, kteří byli starší pětatřiceti let. Zde se nachází vlastní pole transpersonální terapie a možnost zkoumat téma osobního i společenského smyslu v širším kontextu. Někteří lidé mohou být k psychosyntéze přitahováni ne kvůli nějakému specifickému osobnímu problému – jejich život může být dle všech běžných kritérií naplňující a přijatelný –, nýbrž výhradně kvůli nedostatku životního smyslu.
Mystika v psychosyntéze
Mystika stojí jako zdroj poznání pochopitelně v opozici vůči režimu vědy – empirickému, měřitelnému, prokazatelnému poznání, které je pro moderní západní svět sdílenou hodnotou. Freud, Jung a Assagioli, lékaři s vědeckým vzděláním, museli platnost své práce obhajovat před názory, jako byla například Popperova kritika teorií „uzavřených systémů“, a dodnes jsou v univerzitním prostředí přijímáni s despektem. „Hendikep“ Junga a Assagioliho spočíval v tom, že vycházeli z osobního spirituálního uvědomění, které považovali ve své práci za fundamentální.
Evelyn Underhillová (1910) ve své brilantní a Assagiolim vysoce ceněné studii o mysticismu píše, že transcendentální teorie, v nichž spiritualita vyzařuje z nějakého božského zdroje, jsou jazykem poustevnictví, exilu a odmítání světa. Sv. Jan od Kříže říká: „Nikdy nezapomínejte, že Bůh je nedosažitelný. Neptejte se tedy, nakolik mu svými silami můžete porozumět a svým citem jej pochopit.“ Tento postoj reflektuje podle Underhillové druh mysli, kterou William James nazývá „nemocná duše“, duše kajícných a pokorných, „zděšená ostrým kontrastem mezi sebou a Dokonalostí, o níž rozjímá,“ bojující jako losos s protiproudem v úsilí dosáhnout domova, který kdysi znala. Jedná se o úplné oddělení člověka a všech živých bytostí od Stvořitele, od Božství. V křesťanském náhledu je však tato oddělenost vykoupena Boží láskou k člověku.
Tato dualita je základem většiny gnostických nauk, v nichž se nejvyšší Bůh liší od Démiurga, stvořitelské síly, která umožňuje existenci zlého i dobrého. Oddělení spirituality a hmoty je klasickým pokusem o vysvětlení zla: dobrý, všemocný Bůh je vnímán jako zcela oddělený od svého hmotou devalvovaného stvoření.
Mystik je pak ve vztahu k transcendentnímu Bohu hledačem toho, co bylo ztraceno, prorokem-vizionářem, pokorným kajícníkem hledajícím velkého „druhého.“ Mysticismus však zná i koncepci imanentního Boha – Boha uvnitř. V tomto náhledu je duchovní potenciál obsažen v každém okamžiku – vždy můžeme naplňovat své možnosti, vždy můžeme spolupracovat s duchem a se svou niternou vizí. Cesta k imanentnímu Bohu nemusí být dlouhá a těžká. Vše, co mystik musí udělat, je rozpomenout se, rozpoznat svou přítomnost v duši a ve vesmíru. Toto je mystika Jamesových „duší zdravé mysli“: „otevřít oči duše, která prostupuje Realitu. Země je pro ně doslova ,přeplněná nebem.’“
V psychosyntéze je imanence zahrnuta v konceptu Já, které je v přímém propojení s Vyšším Já, jež představuje jiskru duchovní skutečnosti. Domníváme se však, že ne každý je se svým centrem či duší v kontaktu; ve skutečnosti jen málo lidí na světě tento svůj potenciál uskuteční.
Závěrem
Psychosyntézu lze kritizovat z mnoha hledisek. Její zdroje jsou nejasné, její zakladatel dostatečně systematicky nezpracoval její strukturu. Byla vytvořena cestou koláže. Možná je přehnaně optimistická a v něčem zjednodušující. Z vědeckého hlediska je založena na víře a individuální zkušenosti; Assagioli se příliš nezajímal o testování svých závěrů. Z náboženského hlediska nejsou její osobní a duchovní kořeny dostatečně popsány. A přece může psychosyntéza jistým způsobem skutečně ospravedlnit své jméno – její teorie a techniky nabízejí propojení niterného prožitku a vnějších událostí, osobního a společenského, dávné moudrosti a současné vědy, psychoterapie a teologie, a toto vše svým originálním stylem, který žádná jiná forma nedokáže zcela nahradit.
Tento text vznikl jako připomínka 120. výročí narození Roberta Assagioliho ( 27.2.1888 –23.8.1974), polozapomenutého génia psychoterapie minulého století. Assagioli, rodištěm Benátčan, obhájil jako mladý medik v roce 1910 na univerzitě ve Florencii doktorskou práci o psychoanalýze, která byla tehdy v Itálii prakticky neznámá. Nějakou dobu mu tehdy trvalo, než vůbec svou komisi přesvědčil, aby mu téma práce povolila. V rámci studia absolvoval stáž v Curychu u psychiatra E. Bleulera, podobně jako několik let předtím C. G. Jung. S. Freud se prý zpočátku domníval, že by se mohl stát šiřitelem psychoanalýzy v Itálii, Assagioli však začal jeho metodu velice brzy považovat za omezenou a vydal se vlastní cestou, kterou nazval „psychosyntéza.“
Jak už sám název naznačuje, cílem psychoterapie v Assagioliho pojetí je integrace a syntéza jednotlivých složek lidské psýchy. V mnoha ohledech vykazuje jeho práce příbuznost s analytickou psychologií C. G. Junga, s nímž se znal a jehož si vážil. Přejal jeho koncept kolektivního nevědomí a archetypů, kladl obdobný důraz na symbolický život a využití imaginace, pracoval s analogiemi Jungových klíčových pojmů komplex, bytostné Já a transcendentní funkce, rovněž se inspiroval východními naukami. Byl také velkým vzdělancem a korespondoval si s mnoha významnými osobnostmi své doby; vzpomínky současníků jej líčí jako renesanční osobnost s noblesou viktoriánského gentlemana.
Oproti psychoanalytickému determinismu a redukcionismu se Assagioli soustředí především na spirituální dimenzi lidské existence a zdůrazňuje ústřední úlohu vůle. Jeho vize je bytostně optimistická – to jej činí v dobovém kontextu výjimečným. Dlouhá léta pracoval v relativní tichosti ve Florencii, v širší známost vešel až v 60. letech, kdy vydal i své dvě knihy: „Psychosyntéza“ (1965) a „Akt vůle“ (1974). Český čtenář se s ukázkami jeho práce mohl setkat ve statích „Seberealizace a psychické poruchy“ (ve sborníku manželů Grofových „Krize duchovního vývoje“, Chvojkovo nakl., Praha 1999) a „O hrdinech a potřebách duše“ (revue Prostor č. 45/46). Pokud jde o psychoterapeutickou praxi, je v našich končinách psychosyntéza prakticky neznámá.
Díky optimistickému založení a orientaci na duchovní život bývá psychosyntéza často řazena do proudu humanistické a transpersonální psychologie. Představuje velkorysý, bohatý a komplexní pokus o celostní pojetí lidské psýchy, ve světě akademické psychologie zcela neprávem opomíjený. Abychom toto opomenutí poněkud vyvážili, přinášíme v této stati ukázky ze zasvěcené studie britské autorky Jean Hardyové „A Psychology with a Soul“ (1987), obsahující jednak přehledné shrnutí teorie psychosyntézy, jednak pozoruhodnou analýzu jejích inspiračních zdrojů. Ukázky vybral a přeložil Petr Lisý.
Počátky a zdroje psychosyntézy
Psychosyntéza je transpersonální či duchovní psychoterapie, plod dvacátého století západního světa. Jedná se o teorii a praxi individuálního vývoje a růstu, s potenciálem pro širší využití v sociálním a dokonce celosvětovém kontextu.
Byla založena Roberto Assagiolim, italským občanem, který většinu svého dlouhého života strávil ve Florencii. Jako psychiatr se na počátku své kariéry podílel na rozvoji psychoanalytické teorie, ale zároveň pracoval na tvorbě vlastního nezávislého systému, psychosyntézy.
Obrysy psychosyntézy Assagioli poprvé uveřejnil roku 1908 v článku „La psicologia delle idee-forza e la psicagogia“. Během První světové války působil jako psychiatr a lékař a v roce 1926 založil v Římě Instituto di Cultura e Terapia Psichica. S jistými těžkostmi přestál období Mussoliniho vlády – v roce 1938 byl vězněn a posléze donucen uprchnout na venkov. Po Druhé světové válce pokračoval ve vývoji své teorie, psal články a provozoval psychiatrickou praxi, ve známost však psychosyntéza vešla až v šedesátých letech. V roce 1961 byl ve Florencii založen Instituto di Psicosintesi. Podobná centra se nyní nacházejí po celém světě a psychosyntéza je známa a respektována v kruzích humanistické a transpersonální psychologie.
Roberto Assagioli o sobě říkal, že je „zloděj,“ protože čerpal z mnoha dostupných zdrojů. Mnohé z nich vyjmenoval ve své knize Psychosyntéza z r. 1965: psychodynamické hnutí (Janet, Freud, Adler, Jung, Rank, Horneyová), psychosomatická medicína, psychologie, psychiatrie a antropologie, dále psychologie náboženství (William James, Evelyn Underhillová) a výzkumy „nadvědomí“ a „holismus“ (Bucke, Ouspensky, Maslow, Progoff, Smuts, Keyserling) a parapsychologie (i když s tímto materiálem nakládal opatrně). Zajímal se především o techniky individuální psychoterapie - psychosyntéza je známa svou flexibilitou ohledně využívání široké palety těchto technik, mezi něž patří techniky Gestalt terapie, řízená imaginace, meditace, skupinová psychoterapie, využití malování, hudby a psaní a práce s životním smyslem i s běžnými problémy.
Jmenované zdroje považoval Assagioli za vědecké. Byl přesvědčen, podobně jako Freud i většina dnešních psychiatrů, že by jeho práce měla obstát a být přijata jako seriózní vědecká teorie. Vědecké zkoumání nevědomí je ve dvacátém století teprve v začátcích. Psychosyntéza se však, podobně jako psychoanalýza, vyvinula jako „hnutí“ mimo univerzitní prostředí a dosud není všeobecně přijímána akademiky, jejichž práce se zakládá převážně na vědecké tradici, která byla po tři sta let dominantním paradigmatem formujícím obecné znalosti západní populace a která ostře a nepřekonatelně odděluje vědu a náboženství.
Assagioliho práce však ve svém předpokladu existence duše čerpá z rozsáhlého literárního odkazu západního i východního mysticismu, neoplatonismu, středověkých mystiků křesťanské i židovské tradice (Dante, Mistr Eckhart, Sv. Jan od Kříže), kabbaly, renesančního myšlení, buddhismu a hinduismu a klasické řecké filozofie, zejména Platóna. Na počátku dvacátého století panovala fascinace mnoha dosud skrytými formami poznání, náhle široce dostupnými. Assagioli byl vychován v náklonnosti k této široké nabídce – jeho matka byla členkou theosofického hnutí, které bylo založeno roku 1886 v Americe, jeho italská pobočka pak roku 1902. Tato dvojí oddanost - vědeckému zkoumání nevědomí a nábožensko-mystickému poznání založenému na osobní zkušenosti - se v jeho spisech vyskytuje od samého počátku.
Osobnost a duše
Každá sociální teorie vychází z určitého náhledu na lidskou podstatu. Když se psychologie začínala koncem devatenáctého století rozvíjet jako samostatná disciplína, vycházela z analytického, biologizujícího pojetí sociálních věd. Zajímala se o jednotlivé části, jež tvoří jedince, a zejména o biologické „skutečnosti“ týkající se mozku, paměti apod., jež bylo možné empiricky zkoumat. Na počátku dvacátého století se objevila psychoanalýza, která vnesla do psychologie pojem „osobnost“, týkající se osobního projevu jedince ve světě. Pojetí osobnosti se během dvacátého století s vývojem různých škol modifikovalo a proměňovalo. Některé psychologické a psychoterapeutické směry podstatu člověka mapovaly – vytvářely statická schémata živoucí, komplexní skutečnosti, předkládaly pojmové definice jedince.
Pro psychosyntézu je jedinec duší, která má osobnost. Osobnost je, podobně jako v jiných teoriích, komplexní kombinací pudů, obranných mechanismů, rolí, naučených přizpůsobení a vědomí, která přebývá ve světě jako jedinečná bytost. Každý jedinec je určitým způsobem znatelně jiný než ostatní bytosti, kvalitativně se od nich liší – a přesto zároveň podléhá univerzálním zákonům, sociálním a biologickým danostem a naučenému chování, které je všem společné a vede k podobným vzorcům jednání, nemocem a zvykům napříč všemi kulturami, které jsou zřetelně „lidské“.
Většina psychologií a psychoterapií se zajímá pouze o osobnost. Teprve v současné době se objevuje „transpersonální psychoterapie“, která kombinuje, nebo spíše reintegruje psychologii a osobnost a teologii a duši – dva obory a dva koncepty, které byly v rámci naší materialistické západní kultury ostře odděleny.
V psychosyntéze říkáme, že člověk má osobnost a je duší, protože tento vztah je podstatou mapy jedince, kterou Assagioli uveřejnil v roce 1930 a používal ji po zbytek svého života. Zatímco osobnosti jsou nám všem zjevné, duše jsou zde pouze pro ty, kdo je dokáží vidět. Syntéza v Assagioliho pojetí znamená, že si duši postupně stále více uvědomujeme, a to nejen u sebe, ale také u druhých. V jeho náhledu, který ladí s náhledem většiny spirituálních disciplín, je duše to podstatné a trvalé, zatímco osobnost, ač zásadní pro bytí ve světě, je poměrně mělká a lze ji měnit, byť vesměs samozřejmě se značnými problémy. Duše je kontext, domov, „nehybný hybatel“, zatímco osobnost je dynamická, plná obsahů a naučených reakcí. Je snadné rozpoznat osobnost a vztahovat se k ní, a to jak u sebe, tak u druhých, duši však u mnoha lidí nelze nijak přímo pozorovat. To se týká nejen duše jednotlivce, nýbrž duše celého lidstva – oné „tiché, smutné hudby lidství“, jak ji nazývá Wordsworth.
Otázka hierarchie nevědomí
Assagioli se domnívá, že většina lidí žije v relativně omezeném poli vědomí. Čím méně je dotyčný jedinec vědomý, tím je toto pole užší. Nevědomí chápe hierarchicky – nižší nevědomí zahrnuje základní pudy, osobní minulost a z ní pocházející vzorce adaptace a reagování, vyšší nevědomí či nadvědomí skrývá budoucí možnosti a kolektivní nevědomí historii lidské rasy, kterou si s sebou neseme jednak nevědomě, jednak vědomě prostřednictvím historických znalostí. Já je centrem osobního vědomí, které je vysoce vyvinuté skrze sebe-uvědomění a sebepoznání, a to i přesto, že si je řada lidí sotva vědoma jeho existence. Vyšší Já představuje potenciál, který se s Já pojí a jehož je Já matným odrazem.
Jung i Assagioli velice usilovali o to, aby jejich práce byla vnímána jako vědecká a aby taková skutečně byla. Ačkoli tato práce byla hluboce religiózní, nechápali sami sebe jako tvůrce nových náboženství. Lišili se v tom, že Jung měl sklon vidět tvořivé i ničivé síly na všech úrovních od individuální osobnosti až po kolektivní nevědomí, zatímco Assagioli ve své koncepci ostře rozlišoval „vyšší“ a „nižší“ síly, přičemž ty vyšší považoval za nadřazené a pozitivní. Viděl svět jako v konečném důsledku dobrý, tvořivý a spějící k nekonečnu; u Junga si tímto náhledem zdaleka nemůžeme být jisti. Assagioli prezentuje hierarchii hodnot, kterou u Junga nenajdeme. Otázkou zůstává, zda se u Assagioliho nejednalo o přehnaný optimismus a zjednodušování.
Možnost syntézy
Hlavními tématy psychosyntézy, o kterých zde hovoříme, jsou: povaha člověka, především pak vztah vědomí k nevědomí a osobnosti k duši, a terapeutické metody práce s tímto materiálem. Ústředním Assagioliho konceptem je však syntéza. Vychází z uvědomění, že se na individuální, skupinové, společenské i celosvětové úrovni nalézáme ve stavu sociální a spirituální fragmentace. Domnívá se, že cokoli, co se manifestuje ve světě, představuje kreativní potenciál pro jedince i pro společnost, a to i v případě, že se jedná o jevy destruktivní. Jejich destruktivita má svůj zdroj v obsazích nevědomí, s nimiž lidé nejsou v kontaktu a jsou jimi řízeni. Fragmentace může být vyléčena tak, že si lidé uvědomí moc těchto obsahů ve svém Já, v ústřední pozici, a dovolí duchovním silám pracovat na dosažení nového a kvalitativně odlišného smíření protikladů. Znalost vnitřního světa je na individuální, sociální a spirituální rovině přímo komplementární znalosti světa vnějšího. Vnější svět nemůže dosáhnout větší celistvosti bez přiměřeného porozumění vědomým a nevědomým procesům v rámci vnitřního života jednotlivců. Nevědomí nabízí jak kreativní možnosti, tak ty destruktivní, a aby byl jedinec či svět opravdu celistvý, musí zde existovat neustálé bdělé uvědomění těchto možností, usilujících o své zrození. Proto zde musí být ve vztahu k poznání a zkušenostem postoj mysli, který je jak receptivní, tak aktivní: připravenost propracovat a transformovat nánosy nečistot nahromaděné nejen v průběhu osobního života, nýbrž pocházející také z dřívějších rodinných generací a dějinných procesů. V tomto tedy spočívá úkol jedince, který je odhodlán dosáhnout hlubšího uvědomění a hledat naplnění. Tento úkol je též nedílnou součástí hledání celistvějšího, méně fragmentovaného světa. Pokud jde o tento názor, čerpal Assagioli jak z mnoha mystických tradic, tak z nejnovějších psychoterapeutických poznatků, plodů vědeckého přístupu dvacátého století.
Jednotlivcům může psychosyntéza prospět na několika rovinách. U mnoha lidí, kteří přichází do terapie, může problém spočívat v aktuální krizi související převážně s úrovní nižšího nevědomí. Hledají pomoc kvůli něčemu, co omezuje či dokonce destruuje jejich schopnost plně se zapojit do života. Mohou se u nich vyskytovat zoufalství, deprese, osamělost, sexuální problémy či strach. Práce na těchto problémech se nicméně odehrává i v transpersonální dimenzi, ačkoli to nemusí být příliš zjevné. Psychosyntéza klientovi pomáhá využívat jeho zdroje, aby mohl žít plnější život. Zde se jedná o úroveň, kterou Maslow nazývá „sebeaktualizace“.
U mnoha lidí se však jedná zčásti nebo zcela o problém v oblasti životního smyslu, a tedy jednoznačně o problém duchovní. Jung se domníval, že téma smrti a životního smyslu se týkalo většiny jeho klientů, kteří byli starší pětatřiceti let. Zde se nachází vlastní pole transpersonální terapie a možnost zkoumat téma osobního i společenského smyslu v širším kontextu. Někteří lidé mohou být k psychosyntéze přitahováni ne kvůli nějakému specifickému osobnímu problému – jejich život může být dle všech běžných kritérií naplňující a přijatelný –, nýbrž výhradně kvůli nedostatku životního smyslu.
Mystika v psychosyntéze
Mystika stojí jako zdroj poznání pochopitelně v opozici vůči režimu vědy – empirickému, měřitelnému, prokazatelnému poznání, které je pro moderní západní svět sdílenou hodnotou. Freud, Jung a Assagioli, lékaři s vědeckým vzděláním, museli platnost své práce obhajovat před názory, jako byla například Popperova kritika teorií „uzavřených systémů“, a dodnes jsou v univerzitním prostředí přijímáni s despektem. „Hendikep“ Junga a Assagioliho spočíval v tom, že vycházeli z osobního spirituálního uvědomění, které považovali ve své práci za fundamentální.
Evelyn Underhillová (1910) ve své brilantní a Assagiolim vysoce ceněné studii o mysticismu píše, že transcendentální teorie, v nichž spiritualita vyzařuje z nějakého božského zdroje, jsou jazykem poustevnictví, exilu a odmítání světa. Sv. Jan od Kříže říká: „Nikdy nezapomínejte, že Bůh je nedosažitelný. Neptejte se tedy, nakolik mu svými silami můžete porozumět a svým citem jej pochopit.“ Tento postoj reflektuje podle Underhillové druh mysli, kterou William James nazývá „nemocná duše“, duše kajícných a pokorných, „zděšená ostrým kontrastem mezi sebou a Dokonalostí, o níž rozjímá,“ bojující jako losos s protiproudem v úsilí dosáhnout domova, který kdysi znala. Jedná se o úplné oddělení člověka a všech živých bytostí od Stvořitele, od Božství. V křesťanském náhledu je však tato oddělenost vykoupena Boží láskou k člověku.
Tato dualita je základem většiny gnostických nauk, v nichž se nejvyšší Bůh liší od Démiurga, stvořitelské síly, která umožňuje existenci zlého i dobrého. Oddělení spirituality a hmoty je klasickým pokusem o vysvětlení zla: dobrý, všemocný Bůh je vnímán jako zcela oddělený od svého hmotou devalvovaného stvoření.
Mystik je pak ve vztahu k transcendentnímu Bohu hledačem toho, co bylo ztraceno, prorokem-vizionářem, pokorným kajícníkem hledajícím velkého „druhého.“ Mysticismus však zná i koncepci imanentního Boha – Boha uvnitř. V tomto náhledu je duchovní potenciál obsažen v každém okamžiku – vždy můžeme naplňovat své možnosti, vždy můžeme spolupracovat s duchem a se svou niternou vizí. Cesta k imanentnímu Bohu nemusí být dlouhá a těžká. Vše, co mystik musí udělat, je rozpomenout se, rozpoznat svou přítomnost v duši a ve vesmíru. Toto je mystika Jamesových „duší zdravé mysli“: „otevřít oči duše, která prostupuje Realitu. Země je pro ně doslova ,přeplněná nebem.’“
V psychosyntéze je imanence zahrnuta v konceptu Já, které je v přímém propojení s Vyšším Já, jež představuje jiskru duchovní skutečnosti. Domníváme se však, že ne každý je se svým centrem či duší v kontaktu; ve skutečnosti jen málo lidí na světě tento svůj potenciál uskuteční.
Závěrem
Psychosyntézu lze kritizovat z mnoha hledisek. Její zdroje jsou nejasné, její zakladatel dostatečně systematicky nezpracoval její strukturu. Byla vytvořena cestou koláže. Možná je přehnaně optimistická a v něčem zjednodušující. Z vědeckého hlediska je založena na víře a individuální zkušenosti; Assagioli se příliš nezajímal o testování svých závěrů. Z náboženského hlediska nejsou její osobní a duchovní kořeny dostatečně popsány. A přece může psychosyntéza jistým způsobem skutečně ospravedlnit své jméno – její teorie a techniky nabízejí propojení niterného prožitku a vnějších událostí, osobního a společenského, dávné moudrosti a současné vědy, psychoterapie a teologie, a toto vše svým originálním stylem, který žádná jiná forma nedokáže zcela nahradit.
