Filmová ilustrace Venuše ve Štíru (Královna Margot)
© Petr Lisý
Historický velkofilm Královna Margot (La Reine Margot, 1994), natočený na motivy stejnojmenného románu Alexandra Dumase, představuje bezpochyby jeden z klenotů francouzské i evropské kinematografie. Adaptace režiséra Patrice Chéreau, který svěřil titulní roli tehdejší superstar Isabelle Adjani, se dočkala zaslouženého ocenění kritiky i diváků, včetně komerčního úspěchu za oceánem. Volba romantického zpracování historických událostí francouzské renesance, v jejichž středu stojí legendární postavy Markéty z Valois, Kateřiny Medicejské či Jindřicha Navarrského, byla z hlediska produkce v podstatě sázkou na jistotu. Herecké výkony jsou výborné a kostýmní výprava oslňující, avšak uhrančivý dojem propůjčuje filmu především unikátní výtvarná i narativní stylizace, která sice zůstává relativně věrná hlavní dějové ose předlohy, ale zároveň se dosti radikálně odvrací od fanfarónské odlehčenosti, typické pro Dumasovy dobrodružné romány. Namísto „cirkusových“ kreací Tří mušketýrů či kýčovité romantiky Paní z Monsoreau přináší Královna Margot velkolepé drama prodchnuté atmosférou dusné intenzity, vypjatých vášní a výronů násilí, to vše ovšem v naprosto úchvatném vizuálním podání, jež ji samo o sobě řadí mezi umělecké skvosty. Právě toto specifické ladění, tak odlišné od lehkovážného tónu literární předlohy, činí z Královny Margot filmové dílo, jež lze jako celek označit za jedno z vrcholných zpracování archetypické tematiky Venuše ve Štíru, resp. planetární kombinace Venuše-Pluto.
Pokud jde o archetyp Venuše, jedná se o planetu, k jejímž klíčovým slovům patří krása, vkus, elegance, hodnoty, vztahy a erotika. Ve svém zemitém aspektu (Venuše v Býku) vyjadřuje archetyp milenky a souvisí s ní smyslná sexualita, rozkoš, svůdnost, libost a smysl pro prosté životní příjemnosti. Ve svém mentálním aspektu (Venuše ve Vahách) vyjadřuje archetyp Harmonie a patří k ní kvality jako šarm, diplomacie, uhlazenost, takt, smysl pro společenské kontakty, design, krásná umění a dialog. Vedle milostných vztahů náleží tedy k archetypu Venuše také celá oblast estetického cítění. Ve světle takto naznačených souvislostí můžeme Královnu Margot označit za venušský film ve dvou různých kontextech: protože jeho ústředním motivem je milostný příběh, a také s ohledem na všudypřítomnou spektakulární krásu jeho filmových obrazů.
Planetární archetyp Pluta, významově odpovídající znamení Štíra, nám pak vytane na mysli, pokud budeme reflektovat zvláštní povahu dějů, jež nám režisér v tak vybroušené výtvarné podobě zprostředkovává. Neboť v příběhu Královny Margot se setkáváme s temnými vášněmi,mocenským bojem, zradou a vražednými intrikami, fanatismem a genocidou. Tyto aspekty jsou stínovými projevy archetypu Pluto/Štír, který ve své podstatě odpovídá mocným syrovým silám primárních instinktů, jež nás spojují s našimi zvířecími kořeny, ale zároveň se jedná o proudy univerzálních kosmických energií, jež jsou zdroji samotného života. Tyto síly naši individuální existenci beznadějně přesahují, ale zároveň jsou pro nás ve své primitivní naléhavosti ohrožující, a tak se je ve svých kulturních systémech pokoušíme usměrňovat, ovládat či potlačovat. Zatímco vnitřně orientovaný člověk se může pokoušet využít je k alchymické transformaci vlastní osobnosti na cestě duchovního vývoje, vnějškově orientovaný člověk plutonského ražení se ocitá v pokušení identifikovat se s tímto archetypem a své okolí neúprosně mocensky manipulovat a ovládat. Astrologická tradice přiřazuje Štíru klíčová slova „sex a smrt“ (v současném kontextu by k nim měla přibýt ještě „transformace“) a spojuje jej se zájmem o tabu, skryté a okultní (Pluto jako vládce podsvětí). Celkem vzato reprezentuje tento archetyp ty nejnáročnější, nejdrastičtější a světlu vědomí nejvzdálenější krajnosti a extrémy lidské povahy a zkušenosti.
V následujících odstavcích se nyní pokusím obšírněji doložit, proč je film Královna Margot dle mého názoru především brilantním uměleckým ztvárněním komplexu Venuše/Pluto. Nejprve se zastavíme u tématu sexuality, milostných vztahů a způsobu, jak jsou ve filmu vyobrazeny. Lidé, v jejichž horoskopu se vyskytují archetypové kombinace Venuše a Pluta, mají tendenci navazovat velmi pevná vztahová pouta plná sexuální vášně a emočních dramat.
Americká astropsycholožka Donna Cunningham s nadsázkou říká, že plutonisté neutvářejí vztahy, nýbrž „berou rukojmí“, čímž míní sklon navazovat těsné symbiotické vazby, v nichž se partnerům může obtížně dýchat. Bývá pro ně velmi těžké důvěřovat a odevzdat se, a v tomto kontextu také velmi intenzivně prožívají rozchody, zvláště jsou‑li opuštěni partnerem. Spojení klíčových slov archetypické kombinace Venuše/Pluto může znít „Láska a Smrt“, přičemž jeho romantickým vyjádřením může být okřídlená „láska až za hrob“. A právě s tímto typem vztahu se setkáváme v případě hlavních hrdinů Královny Margot, Markéty Navarrské a Bonifáce de la Mole, a to doslova – on se kvůli ní nechá zabít a ona jej miluje natolik, že si od kata vyžádá jeho uťatou hlavu.
To ovšem není jediná variace na dané téma. Motiv mocenské manipulace ve vztazích se vyskytuje již v samotném nedobrovolném dynastickém sňatku protestanta Jindřicha Navarrského a katolické princezny Margot, zinscenovaném z politických důvodů v marné naději na náboženské smíření rozdělené země. Chéreau rovněž prezentuje Margot oproti loutkovité postavě Dumasova románu mnohem osobitěji, čerpaje při tom z pikantních historických informací o povaze navarrské královny, zahrnujících nymfomanické sklony, včetně údajných incestních zkušeností s vlastními bratry. K intimnímu seznámení obou milenců tak dochází nikoli v královském paláci, nýbrž náhodně v nočních ulicích Paříže, kam si Margot během vlastní svatební noci vyrazila převlečená za prostitutku.
V duchu aspektu Venuše/Pluto se vůbec nese celá úvodní pasáž filmu následující po velkolepém svatebním obřadu, která se v románu vůbec nevyskytuje, a je tedy kompletně Chéreauovou fabulací. Jedná se o scény dvorských zábav ze svatebního dne, které samy o sobě představují jednoznačně venušskou scénu: formální společenskou událost spojenou s maximální mírou krášlení se a předvádění. V Chéreauově podání je ovšem celá sekvence, na níž se v plné parádě renesančních kostýmů vzájemně prolínají pestře odění katolíci s nedůvěřivými protestanty v přísné černi, plná nervózního napětí hrozícího přerůst v konflikt. Zatímco Margot, o níž je známo, že dosud udržovala milostný poměr s katolickým fanatikem Jindřichem de Guise, odmítá sdílet s novomanželem lože, královna matka v zákulisí přímo instruuje krásnou vévodkyni Charlotte de Sauve, aby Jindřichovi Navarrskému nabízela své vnady. Potyčky vévody de Guise s následníkem trůnu vévodou z Anjou i navarrským králem jako by už předznamenávaly jejich budoucí mocenskou rivalitu („Válka tří Jindřichů“). Renesanční aristokraté jsou zde ve svých zábavách a rozhovorech nepokrytě připodobněni k moderní zlaté mládeži s jejím individualismem, dekadencí a frivolitou. Sexuální vyzývavost a násilnictví (Pluto) působí v nádherných šatech a róbách (Venuše) nápadně: asi jako když se mafiáni v drahých oblecích neotesaně baví na večírku s děvkami v plesových šatech, považujíce luxusní image za skutečnou noblesu.
Kombinaci Venuše/Pluto reprezentuje také postava vévodkyně Charlotte de Sauve, vyzvědačky ve službách Kateřiny Medicejské, která se na příkaz své paní stane milenkou Jindřicha Navarrského. Nebohá kráska je nevědomky zneužita k pokusu o jeho zavraždění, když ji královninvoňavkář René vybaví otrávenou rtěnkou, údajně afrodiziakální, s instrukcí natřít si jí rty až těsně před milováním. Margot však manžela na poslední chvíli varuje, aby dívku nelíbal, a tak nešťastná Charlotte v důsledku otravy umírá jako oběť intrik své paní. Osoba milenky (Venuše) je zde s úskočnou rafinovaností nasazena přímo jako nástroj vraždy (Pluto). Italská hvězdička Asia Argento je přitom se svým Plutem ve Vahách na ascendentu (a jeho polokvadrátem na Venuši) více než příhodně zvolenou představitelkou zmíněné vedlejší role.
Zcela v duchu zmíněné archetypové konstelace se dále nese také vrcholně estetické ztvárnění masové vraždy hugenotů v ulicích Paříže, později neblaze proslulé pod názvem Bartolomějská noc. Chéreauovi se podařilo propůjčit filmovým obrazům katolického opojení krví, výronů vražedných vášní i hromad zkrvavených mrtvol protestantů v záři hořících pochodní magii výtvarné krásy a vznešenosti. Silou svého uměleckého vyznění snese jeho ztvárnění Bartolomějské noci srovnání se syrovějším, avšak neméně fascinujícím podáním Noci dlouhých nožů ve filmu Soumrak bohů v režii samotného mistra řemesla Luchina Viscontiho. V podobném duchu „studie v šarlatové“ se nese i drastické umírání krále Karla IX., provázené pocením krve, která prosakuje a potřísňuje jeho nádherné šaty, poté co je omylem otráven vlastní matkou a bratrem. Sama Kateřina Medicejská pak, oděna ve vdovské černi, v každé scéně působí jako ztělesnění samotné Smrti, kterou tak často skutečně rozsévá.
V případě Královny Margot je vyhraněná estetická stylizace díla, jejíž povahu lze v astrologické symbolice vyjádřit kombinací Venuše a Pluta, zjevně především projekcí psyché samotného režiséra filmu, spíše než jednotlivých herců. Bez ohledu na vynikající herecké výkony lze plutonské dispozice představitelů hlavních rolí na základě zběžné analýzy jejich horoskopů úhrnem označit za spíše „průměrné“, což platí zejména v případě Isabelle Adjani (pouze Daniel Auteuil jako Jindřich Navarrský má v horoskopu opozici Pluta na Venuši). Pokusme se nyní tuto hypotézu doložit zběžnou analýzou příslušných dispozic v režisérově horoskopu.
Historický velkofilm Královna Margot (La Reine Margot, 1994), natočený na motivy stejnojmenného románu Alexandra Dumase, představuje bezpochyby jeden z klenotů francouzské i evropské kinematografie. Adaptace režiséra Patrice Chéreau, který svěřil titulní roli tehdejší superstar Isabelle Adjani, se dočkala zaslouženého ocenění kritiky i diváků, včetně komerčního úspěchu za oceánem. Volba romantického zpracování historických událostí francouzské renesance, v jejichž středu stojí legendární postavy Markéty z Valois, Kateřiny Medicejské či Jindřicha Navarrského, byla z hlediska produkce v podstatě sázkou na jistotu. Herecké výkony jsou výborné a kostýmní výprava oslňující, avšak uhrančivý dojem propůjčuje filmu především unikátní výtvarná i narativní stylizace, která sice zůstává relativně věrná hlavní dějové ose předlohy, ale zároveň se dosti radikálně odvrací od fanfarónské odlehčenosti, typické pro Dumasovy dobrodružné romány. Namísto „cirkusových“ kreací Tří mušketýrů či kýčovité romantiky Paní z Monsoreau přináší Královna Margot velkolepé drama prodchnuté atmosférou dusné intenzity, vypjatých vášní a výronů násilí, to vše ovšem v naprosto úchvatném vizuálním podání, jež ji samo o sobě řadí mezi umělecké skvosty. Právě toto specifické ladění, tak odlišné od lehkovážného tónu literární předlohy, činí z Královny Margot filmové dílo, jež lze jako celek označit za jedno z vrcholných zpracování archetypické tematiky Venuše ve Štíru, resp. planetární kombinace Venuše-Pluto.
Pokud jde o archetyp Venuše, jedná se o planetu, k jejímž klíčovým slovům patří krása, vkus, elegance, hodnoty, vztahy a erotika. Ve svém zemitém aspektu (Venuše v Býku) vyjadřuje archetyp milenky a souvisí s ní smyslná sexualita, rozkoš, svůdnost, libost a smysl pro prosté životní příjemnosti. Ve svém mentálním aspektu (Venuše ve Vahách) vyjadřuje archetyp Harmonie a patří k ní kvality jako šarm, diplomacie, uhlazenost, takt, smysl pro společenské kontakty, design, krásná umění a dialog. Vedle milostných vztahů náleží tedy k archetypu Venuše také celá oblast estetického cítění. Ve světle takto naznačených souvislostí můžeme Královnu Margot označit za venušský film ve dvou různých kontextech: protože jeho ústředním motivem je milostný příběh, a také s ohledem na všudypřítomnou spektakulární krásu jeho filmových obrazů.
Planetární archetyp Pluta, významově odpovídající znamení Štíra, nám pak vytane na mysli, pokud budeme reflektovat zvláštní povahu dějů, jež nám režisér v tak vybroušené výtvarné podobě zprostředkovává. Neboť v příběhu Královny Margot se setkáváme s temnými vášněmi,mocenským bojem, zradou a vražednými intrikami, fanatismem a genocidou. Tyto aspekty jsou stínovými projevy archetypu Pluto/Štír, který ve své podstatě odpovídá mocným syrovým silám primárních instinktů, jež nás spojují s našimi zvířecími kořeny, ale zároveň se jedná o proudy univerzálních kosmických energií, jež jsou zdroji samotného života. Tyto síly naši individuální existenci beznadějně přesahují, ale zároveň jsou pro nás ve své primitivní naléhavosti ohrožující, a tak se je ve svých kulturních systémech pokoušíme usměrňovat, ovládat či potlačovat. Zatímco vnitřně orientovaný člověk se může pokoušet využít je k alchymické transformaci vlastní osobnosti na cestě duchovního vývoje, vnějškově orientovaný člověk plutonského ražení se ocitá v pokušení identifikovat se s tímto archetypem a své okolí neúprosně mocensky manipulovat a ovládat. Astrologická tradice přiřazuje Štíru klíčová slova „sex a smrt“ (v současném kontextu by k nim měla přibýt ještě „transformace“) a spojuje jej se zájmem o tabu, skryté a okultní (Pluto jako vládce podsvětí). Celkem vzato reprezentuje tento archetyp ty nejnáročnější, nejdrastičtější a světlu vědomí nejvzdálenější krajnosti a extrémy lidské povahy a zkušenosti.
V následujících odstavcích se nyní pokusím obšírněji doložit, proč je film Královna Margot dle mého názoru především brilantním uměleckým ztvárněním komplexu Venuše/Pluto. Nejprve se zastavíme u tématu sexuality, milostných vztahů a způsobu, jak jsou ve filmu vyobrazeny. Lidé, v jejichž horoskopu se vyskytují archetypové kombinace Venuše a Pluta, mají tendenci navazovat velmi pevná vztahová pouta plná sexuální vášně a emočních dramat.
Americká astropsycholožka Donna Cunningham s nadsázkou říká, že plutonisté neutvářejí vztahy, nýbrž „berou rukojmí“, čímž míní sklon navazovat těsné symbiotické vazby, v nichž se partnerům může obtížně dýchat. Bývá pro ně velmi těžké důvěřovat a odevzdat se, a v tomto kontextu také velmi intenzivně prožívají rozchody, zvláště jsou‑li opuštěni partnerem. Spojení klíčových slov archetypické kombinace Venuše/Pluto může znít „Láska a Smrt“, přičemž jeho romantickým vyjádřením může být okřídlená „láska až za hrob“. A právě s tímto typem vztahu se setkáváme v případě hlavních hrdinů Královny Margot, Markéty Navarrské a Bonifáce de la Mole, a to doslova – on se kvůli ní nechá zabít a ona jej miluje natolik, že si od kata vyžádá jeho uťatou hlavu.
To ovšem není jediná variace na dané téma. Motiv mocenské manipulace ve vztazích se vyskytuje již v samotném nedobrovolném dynastickém sňatku protestanta Jindřicha Navarrského a katolické princezny Margot, zinscenovaném z politických důvodů v marné naději na náboženské smíření rozdělené země. Chéreau rovněž prezentuje Margot oproti loutkovité postavě Dumasova románu mnohem osobitěji, čerpaje při tom z pikantních historických informací o povaze navarrské královny, zahrnujících nymfomanické sklony, včetně údajných incestních zkušeností s vlastními bratry. K intimnímu seznámení obou milenců tak dochází nikoli v královském paláci, nýbrž náhodně v nočních ulicích Paříže, kam si Margot během vlastní svatební noci vyrazila převlečená za prostitutku.
V duchu aspektu Venuše/Pluto se vůbec nese celá úvodní pasáž filmu následující po velkolepém svatebním obřadu, která se v románu vůbec nevyskytuje, a je tedy kompletně Chéreauovou fabulací. Jedná se o scény dvorských zábav ze svatebního dne, které samy o sobě představují jednoznačně venušskou scénu: formální společenskou událost spojenou s maximální mírou krášlení se a předvádění. V Chéreauově podání je ovšem celá sekvence, na níž se v plné parádě renesančních kostýmů vzájemně prolínají pestře odění katolíci s nedůvěřivými protestanty v přísné černi, plná nervózního napětí hrozícího přerůst v konflikt. Zatímco Margot, o níž je známo, že dosud udržovala milostný poměr s katolickým fanatikem Jindřichem de Guise, odmítá sdílet s novomanželem lože, královna matka v zákulisí přímo instruuje krásnou vévodkyni Charlotte de Sauve, aby Jindřichovi Navarrskému nabízela své vnady. Potyčky vévody de Guise s následníkem trůnu vévodou z Anjou i navarrským králem jako by už předznamenávaly jejich budoucí mocenskou rivalitu („Válka tří Jindřichů“). Renesanční aristokraté jsou zde ve svých zábavách a rozhovorech nepokrytě připodobněni k moderní zlaté mládeži s jejím individualismem, dekadencí a frivolitou. Sexuální vyzývavost a násilnictví (Pluto) působí v nádherných šatech a róbách (Venuše) nápadně: asi jako když se mafiáni v drahých oblecích neotesaně baví na večírku s děvkami v plesových šatech, považujíce luxusní image za skutečnou noblesu.
Kombinaci Venuše/Pluto reprezentuje také postava vévodkyně Charlotte de Sauve, vyzvědačky ve službách Kateřiny Medicejské, která se na příkaz své paní stane milenkou Jindřicha Navarrského. Nebohá kráska je nevědomky zneužita k pokusu o jeho zavraždění, když ji královninvoňavkář René vybaví otrávenou rtěnkou, údajně afrodiziakální, s instrukcí natřít si jí rty až těsně před milováním. Margot však manžela na poslední chvíli varuje, aby dívku nelíbal, a tak nešťastná Charlotte v důsledku otravy umírá jako oběť intrik své paní. Osoba milenky (Venuše) je zde s úskočnou rafinovaností nasazena přímo jako nástroj vraždy (Pluto). Italská hvězdička Asia Argento je přitom se svým Plutem ve Vahách na ascendentu (a jeho polokvadrátem na Venuši) více než příhodně zvolenou představitelkou zmíněné vedlejší role.
Zcela v duchu zmíněné archetypové konstelace se dále nese také vrcholně estetické ztvárnění masové vraždy hugenotů v ulicích Paříže, později neblaze proslulé pod názvem Bartolomějská noc. Chéreauovi se podařilo propůjčit filmovým obrazům katolického opojení krví, výronů vražedných vášní i hromad zkrvavených mrtvol protestantů v záři hořících pochodní magii výtvarné krásy a vznešenosti. Silou svého uměleckého vyznění snese jeho ztvárnění Bartolomějské noci srovnání se syrovějším, avšak neméně fascinujícím podáním Noci dlouhých nožů ve filmu Soumrak bohů v režii samotného mistra řemesla Luchina Viscontiho. V podobném duchu „studie v šarlatové“ se nese i drastické umírání krále Karla IX., provázené pocením krve, která prosakuje a potřísňuje jeho nádherné šaty, poté co je omylem otráven vlastní matkou a bratrem. Sama Kateřina Medicejská pak, oděna ve vdovské černi, v každé scéně působí jako ztělesnění samotné Smrti, kterou tak často skutečně rozsévá.
V případě Královny Margot je vyhraněná estetická stylizace díla, jejíž povahu lze v astrologické symbolice vyjádřit kombinací Venuše a Pluta, zjevně především projekcí psyché samotného režiséra filmu, spíše než jednotlivých herců. Bez ohledu na vynikající herecké výkony lze plutonské dispozice představitelů hlavních rolí na základě zběžné analýzy jejich horoskopů úhrnem označit za spíše „průměrné“, což platí zejména v případě Isabelle Adjani (pouze Daniel Auteuil jako Jindřich Navarrský má v horoskopu opozici Pluta na Venuši). Pokusme se nyní tuto hypotézu doložit zběžnou analýzou příslušných dispozic v režisérově horoskopu.
Patrice Chéreau (1944–2013) byl známý francouzský herec a filmový, divadelní a operní režisér. Jeho Slunce ve Štíru a Venuše ve Střelci se nacházejí na identických zodiakálních stupních jako v horoskopu výše zmíněného Luchina Viscontiho (1906–1976), s nímž francouzského režiséra vedle talentu pro operní režii a homosexuální orientace spojovalo i zdůraznění plutonského archetypu. Zatímco Visconti měl Pluta na ascendentu, v Chéreauově horoskopu jej nacházíme ve „štírovském“ osmém domě, a to v přesném kvadrátu na Slunce, jež navíc ve Štíru tvoří stelium s Martem a Merkurem. Z takto naznačeného výčtu konstelací pro astrologa jasně vyplývá, že archetyp Pluto/Štír byl jednoznačně dominantním rysem jeho horoskopu a povahy, což představovalo neúprosnou výzvu k tomu, aby jej ve svém životě vědomě poznával a kreativně projevoval. V tomto nesnadném úkolu mu byla nepochybně nápomocna právě konstelace Venuše-Pluto, o níž tato esej primárně pojednává, a to konkrétně hladký aspekt trigonu mezi oběma planetami, který mu zřejmě poskytl nadání pro expresi plutonských témat prostřednictvím umělecké tvorby. Jistě není náhodou, že se jako operní režisér zapsal do moderní historie žánru svou adaptací Wagnerovy tetralogie Prsten Niebelungův (při stém výročí Hudebních slavností v Bayeruthu v roce 1976), pojednávající o magické moci a jejím zneužití, tedy typicky plutonském motivu. Chéreauovu uměleckou představivost a senzitivitu pak umocňuje přesný trigon Luny a Neptuna, značící „okouzlenou duši“ a predisponující jej jak pro práci s hudbou (opera), tak s pohyblivými obrazy (film). S ohledem na pozici Venuše v aristokratickém znamení Střelce v trigonu na Pluta v královském Lvu je dosti pozoruhodné, že se jako filmař domohl největší známosti a uznání dílem, jehož ústředním motivem je výrazně plutonský vztah jedné z nejslavnějších šlechtičen evropské historie. Královna Margot, dokončená v roce 1994, kdy přes režisérovo stelium planet ve Štíru přecházel tranzitující Jupiter, každopádně představujejeden z vrcholů jeho umělecké tvorby.
