Předmluva knihy Archetypy Neptuna a Pluta: Dionýský princip v astrologii a ve filmu
© Petr Lisý
V samém úvodu bych čtenáře rád upozornil na skutečnost, že texty obsažené v této knize navazují na literární a ideovou tradici, jež je v místních poměrech takřka neznámá. Jedná se o perspektivu archetypové psychologie, která – stručně řečeno – užívá psychologii C. G. Junga jako hermeneutiku, jejímž prostřednictvím se pokouší porozumět hlubšímu a skrytému smyslu umění, historie, kultury, společenských a politických dějů či ducha doby. Příklady tohoto přístupu nalezneme roztroušené již v díle samotného Junga. Sytematičtější aplikace archetypové perspektivy v oblati obecné kultury souvisí s činností Jamese Hillmana, významného Jungova žáka, který mimo jiné působil jako dlouholetý šéfredaktor příslušně zaměřeného nakladatelství Spring. Díky jeho aktivitě zapouštěla tato specifická hermeneutika přinejmenším v anglosaském světě od sedmdesátých let své kořeny, zatímco v našich končinách zůstala v důsledku nešťastných historických okolností zcela neznáma a tato situace se příliš nezměnila ani po pádu komunistické totality s její cenzurou. Od té doby se podařilo do jisté míry zacelit mezery v povědomí o klinické stráce jungovské psychologie a o jejím potenciálním přínosu pro život jednotlivce, avšak možnost její aplikace na jevy obecné kultury dosud zůstává neprobádanou oblastí.
Podstatou této hermeneutiky je rozvíjení „archetypového oka“ (Hillman), tedy schopnosti pěstovat symbolické myšlení a odhalovat archetypické vzorce a významy v pestré a nepřehledné změti vnějšího světa. V devadesátých a nultých letech navíc vznikla varianta tohoto přístupu zvaná „archetypová kosmologie“, která pro zpřesnění svého pohledu užívá optiku západní astrologie (vůdčí osobností této velmi přirozené fúze je Richard Tarnas, který astrologii označuje za „archetypový teleskop“). Nakolik je mi známo, v místním kontextu je jediným autorem, jenž zmíněné trendy ve svých dílech charakeristicky svébytným způsobem reflektuje, brilantní jungovský myslitel známý pod jménem Rudolf Starý. Propojení archetypové perspektivy se soustavou astrologických symbolů představuje jednoduše speciální aplikaci výše zmíněného obecného principu. Provázání jungovské psychologie s astrologií je přitom velmi přirozené a organické, což jsem se – v návaznosti na práci Rudolfa Starého – pokusil doložit ve své knize Archetypová astrologie (Carpe Momentum, 2017), kde předkládám i bližší charakteristiku oboru archetypová kosmologie.
Taková jsou tedy metodologická východiska této knihy. Rád bych v ní čtenářům představil kolekci textů, jejichž společným jmenovatelem je souvislost s tématy, jež jsou spojena s astrologickými archetypy Neptun/Ryby a Pluto/Štír. Hned v úvodu bych chtěl předeslat, že její četba v principu nepředpokládá ani nevyžaduje předchozí astrologické vzdělání. Je určena nejširšímu spektru zájemců o tematiku archetypů a hlubinné psyché, astrology samozřejmě nevyjímaje.
Ačkoli astrologická symbolika představuje v archetypovém diskursu zásadní obohacení, přináší s sebou i problém v podobě negativní předpojatosti vůči této disciplíně, jež v počátcích novověku nabyla v očích vědeckého materialismu statusu exemplární pavědy (jak píše Tarnas, představuje „zlatý standard nevědeckosti“). Navzdory tomu, že ideová východiska moderní vědy, jež k tomuto odsouzení vedla, byla již před sto lety překonána a vyvrácena, v českém akademickém prostředí iracionální odpor vůči astrologii tvrdošíjně přetrvává. A to navzdory tomu, že by jako každá jiná disciplína, jež byla významnou součástí naší historie, měla být studována alespoň z této perspektivy. Astrologie však byla z našeho vzdělávacího systému vypreparována tak pečlivě, že kdykoli se jí chceme seriózně zabývat, musíme začínat prakticky od základů.
Abych tuto situaci zaujatému laickému čtenáři maximálním způsobem usnadnil, rozdělil jsem knihu do dvou částí. Na její začátek jsemzařadil relativně rozsáhlé kapitoly přibližující symboliku astrologických archetypů Neptuna a Pluta, aby se s nimi měl možnost obeznámit, než přikročí k další četbě. Jako celek tato kniha rozhodně není astrologickou učebnicí. Její první dvě kapitoly nicméně představují oba pojednávané astrologické archetypy strukturovaným a přehledným způsobem, což by mělo usnadnit přístup k pochopení jejich podstaty. V úvodu vždy uvádím „dobové korespondence“ objevu obou planet, jež na bázi synchronicity cosi vypovídají o jejich významu. Dále předkládám přehled charakteristických vlastností, jež se mohou projevovat v osobnosti jedince, v jehož horoskopu je daný archetyp zdůrazněn. Tyto charakteristiky jsou pro přehlednost rozděleny na „kladné a neutrální“ a „stínové“. Poté následuje výčet archetypických a mytických postav, u nichž se zdá, že povahu příslušného astrologického principu vhodně ilustrují. Na závěr pak stručně zmiňuji několik filmových děl, na jejichž vyznění má daný astrologický archetyp dle mého názoru výrazný podíl. (Tyto dvě úvodní kapitoly lze zároveň chápat jako ukázky z mé vznikající knihy Astrologické archetypy, která analogickým způsobem představí celý planetární pantheon.)
Třetí kapitola nazvaná „Dionýsos v kontextu archetypové astrologie“ představuje jakýsi dodatek k mytologickým pasážím prvních dvou kapitol, a zároveň přemostění ke kapitole následující. Lze ji chápat jako prezentaci archetypu Dionýsa, který má významný vztah k astrologickému Neptunovi i Plutovi, což tento text obšírně objasňuje a vysvětluje. Z tohoto důvodu je též dionýský princip zmíněn i v poditulu knihy (explicitněji jsou mu věnovány kapitoly 3, 4 a 5).
Čtvrtá kapitola představuje na poli výše naznačené astropsychologické hermeneutiky přechod od teorie k praxi. Navazuji v ní na monumentální práci Richarda Tarnase Cosmos and Psyche (2006), v níž představil svou koncepci „světových tranzitů“. Text „Konjunkce Neptun‑Pluto a kořeny nové epochy“ představuje můj pokus přispět k porozumění duchu doby, který panoval na přelomu devatenáctého a dvacátého století a do jisté míry rezonuje i naší současností, jak se pokouším doložit.
Druhá část knihy sestává z různých variací na téma, jak lze perspektivu výše naznačené archetypově astrologické hermeneutiky uplatnit při reflexi filmové tvorby. V rámci celkové koncepce knihy jsem do ní zařadil eseje věnované filmům, jež – dle mého názoru – nějakým význačným způsobem odrážejí tematiku spjatou s astrologickým Neptunem či Plutem. Při výběru pojednávaných děl padla volba na velká jména světové kinematografie: Luchino Visconti (Smrt v Benátkách), Andrej Tarkovskij
(Solaris), Francis Ford Coppola (Apokalypsa, Drákula), Patrice Chéreau (Královna Margot), John McTiernan (Predátor). Výjimku tvoří pouze závěrečná kapitola této knihy, představující mou experimentální aplikaci tarnasovské metody světových tranzitů v oblasti kinematografie a populární hudby. Protože se jedná o značně specifický žánr, předchází celé filmové sekci vlastní prolog, na který zde čtenáře odkazuji.
Jak jsem uvedl v úvodu této předmluvy, mým záměrem je přispět k šíření archetypové hermeneutiky v českém kontextu. Za tímto účelem jsme s několika obdobně zaměřenými kolegy v roce 2019 založili sborník Archea: revue pro archetypovou psychologii, astrologii a kosmologii. Některé texty, jež čtenář nalezne v této knize, byly původně publikovány v jednom ze tří tištěných čísel revue Archea, jež se dosud podařilo vydat, anebo na jejích internetových stránkách.
Rád bych tímto poděkoval panu Jakubu Hlaváčkovi z nakladatelství Malvern za to, že se uvolil k vydání této knihy, jakož i za partnerskou spolupráci při publikování revue Archea. Právě tak bych rád vyjádřil svůj dík panu Rudolfu Starému, jehož přednášky a knihy mě uvedly do světa jungovské astrologie a byly mi při psaní vlastních textů významnou inspirací.
Pevně doufám, že zaujatý čtenář shledá tuto knihu zajímavou a přínosnou a že v něm podnítí zájem o další rozvíjení a prohlubování archetypové perspektivy.
V samém úvodu bych čtenáře rád upozornil na skutečnost, že texty obsažené v této knize navazují na literární a ideovou tradici, jež je v místních poměrech takřka neznámá. Jedná se o perspektivu archetypové psychologie, která – stručně řečeno – užívá psychologii C. G. Junga jako hermeneutiku, jejímž prostřednictvím se pokouší porozumět hlubšímu a skrytému smyslu umění, historie, kultury, společenských a politických dějů či ducha doby. Příklady tohoto přístupu nalezneme roztroušené již v díle samotného Junga. Sytematičtější aplikace archetypové perspektivy v oblati obecné kultury souvisí s činností Jamese Hillmana, významného Jungova žáka, který mimo jiné působil jako dlouholetý šéfredaktor příslušně zaměřeného nakladatelství Spring. Díky jeho aktivitě zapouštěla tato specifická hermeneutika přinejmenším v anglosaském světě od sedmdesátých let své kořeny, zatímco v našich končinách zůstala v důsledku nešťastných historických okolností zcela neznáma a tato situace se příliš nezměnila ani po pádu komunistické totality s její cenzurou. Od té doby se podařilo do jisté míry zacelit mezery v povědomí o klinické stráce jungovské psychologie a o jejím potenciálním přínosu pro život jednotlivce, avšak možnost její aplikace na jevy obecné kultury dosud zůstává neprobádanou oblastí.
Podstatou této hermeneutiky je rozvíjení „archetypového oka“ (Hillman), tedy schopnosti pěstovat symbolické myšlení a odhalovat archetypické vzorce a významy v pestré a nepřehledné změti vnějšího světa. V devadesátých a nultých letech navíc vznikla varianta tohoto přístupu zvaná „archetypová kosmologie“, která pro zpřesnění svého pohledu užívá optiku západní astrologie (vůdčí osobností této velmi přirozené fúze je Richard Tarnas, který astrologii označuje za „archetypový teleskop“). Nakolik je mi známo, v místním kontextu je jediným autorem, jenž zmíněné trendy ve svých dílech charakeristicky svébytným způsobem reflektuje, brilantní jungovský myslitel známý pod jménem Rudolf Starý. Propojení archetypové perspektivy se soustavou astrologických symbolů představuje jednoduše speciální aplikaci výše zmíněného obecného principu. Provázání jungovské psychologie s astrologií je přitom velmi přirozené a organické, což jsem se – v návaznosti na práci Rudolfa Starého – pokusil doložit ve své knize Archetypová astrologie (Carpe Momentum, 2017), kde předkládám i bližší charakteristiku oboru archetypová kosmologie.
Taková jsou tedy metodologická východiska této knihy. Rád bych v ní čtenářům představil kolekci textů, jejichž společným jmenovatelem je souvislost s tématy, jež jsou spojena s astrologickými archetypy Neptun/Ryby a Pluto/Štír. Hned v úvodu bych chtěl předeslat, že její četba v principu nepředpokládá ani nevyžaduje předchozí astrologické vzdělání. Je určena nejširšímu spektru zájemců o tematiku archetypů a hlubinné psyché, astrology samozřejmě nevyjímaje.
Ačkoli astrologická symbolika představuje v archetypovém diskursu zásadní obohacení, přináší s sebou i problém v podobě negativní předpojatosti vůči této disciplíně, jež v počátcích novověku nabyla v očích vědeckého materialismu statusu exemplární pavědy (jak píše Tarnas, představuje „zlatý standard nevědeckosti“). Navzdory tomu, že ideová východiska moderní vědy, jež k tomuto odsouzení vedla, byla již před sto lety překonána a vyvrácena, v českém akademickém prostředí iracionální odpor vůči astrologii tvrdošíjně přetrvává. A to navzdory tomu, že by jako každá jiná disciplína, jež byla významnou součástí naší historie, měla být studována alespoň z této perspektivy. Astrologie však byla z našeho vzdělávacího systému vypreparována tak pečlivě, že kdykoli se jí chceme seriózně zabývat, musíme začínat prakticky od základů.
Abych tuto situaci zaujatému laickému čtenáři maximálním způsobem usnadnil, rozdělil jsem knihu do dvou částí. Na její začátek jsemzařadil relativně rozsáhlé kapitoly přibližující symboliku astrologických archetypů Neptuna a Pluta, aby se s nimi měl možnost obeznámit, než přikročí k další četbě. Jako celek tato kniha rozhodně není astrologickou učebnicí. Její první dvě kapitoly nicméně představují oba pojednávané astrologické archetypy strukturovaným a přehledným způsobem, což by mělo usnadnit přístup k pochopení jejich podstaty. V úvodu vždy uvádím „dobové korespondence“ objevu obou planet, jež na bázi synchronicity cosi vypovídají o jejich významu. Dále předkládám přehled charakteristických vlastností, jež se mohou projevovat v osobnosti jedince, v jehož horoskopu je daný archetyp zdůrazněn. Tyto charakteristiky jsou pro přehlednost rozděleny na „kladné a neutrální“ a „stínové“. Poté následuje výčet archetypických a mytických postav, u nichž se zdá, že povahu příslušného astrologického principu vhodně ilustrují. Na závěr pak stručně zmiňuji několik filmových děl, na jejichž vyznění má daný astrologický archetyp dle mého názoru výrazný podíl. (Tyto dvě úvodní kapitoly lze zároveň chápat jako ukázky z mé vznikající knihy Astrologické archetypy, která analogickým způsobem představí celý planetární pantheon.)
Třetí kapitola nazvaná „Dionýsos v kontextu archetypové astrologie“ představuje jakýsi dodatek k mytologickým pasážím prvních dvou kapitol, a zároveň přemostění ke kapitole následující. Lze ji chápat jako prezentaci archetypu Dionýsa, který má významný vztah k astrologickému Neptunovi i Plutovi, což tento text obšírně objasňuje a vysvětluje. Z tohoto důvodu je též dionýský princip zmíněn i v poditulu knihy (explicitněji jsou mu věnovány kapitoly 3, 4 a 5).
Čtvrtá kapitola představuje na poli výše naznačené astropsychologické hermeneutiky přechod od teorie k praxi. Navazuji v ní na monumentální práci Richarda Tarnase Cosmos and Psyche (2006), v níž představil svou koncepci „světových tranzitů“. Text „Konjunkce Neptun‑Pluto a kořeny nové epochy“ představuje můj pokus přispět k porozumění duchu doby, který panoval na přelomu devatenáctého a dvacátého století a do jisté míry rezonuje i naší současností, jak se pokouším doložit.
Druhá část knihy sestává z různých variací na téma, jak lze perspektivu výše naznačené archetypově astrologické hermeneutiky uplatnit při reflexi filmové tvorby. V rámci celkové koncepce knihy jsem do ní zařadil eseje věnované filmům, jež – dle mého názoru – nějakým význačným způsobem odrážejí tematiku spjatou s astrologickým Neptunem či Plutem. Při výběru pojednávaných děl padla volba na velká jména světové kinematografie: Luchino Visconti (Smrt v Benátkách), Andrej Tarkovskij
(Solaris), Francis Ford Coppola (Apokalypsa, Drákula), Patrice Chéreau (Královna Margot), John McTiernan (Predátor). Výjimku tvoří pouze závěrečná kapitola této knihy, představující mou experimentální aplikaci tarnasovské metody světových tranzitů v oblasti kinematografie a populární hudby. Protože se jedná o značně specifický žánr, předchází celé filmové sekci vlastní prolog, na který zde čtenáře odkazuji.
Jak jsem uvedl v úvodu této předmluvy, mým záměrem je přispět k šíření archetypové hermeneutiky v českém kontextu. Za tímto účelem jsme s několika obdobně zaměřenými kolegy v roce 2019 založili sborník Archea: revue pro archetypovou psychologii, astrologii a kosmologii. Některé texty, jež čtenář nalezne v této knize, byly původně publikovány v jednom ze tří tištěných čísel revue Archea, jež se dosud podařilo vydat, anebo na jejích internetových stránkách.
Rád bych tímto poděkoval panu Jakubu Hlaváčkovi z nakladatelství Malvern za to, že se uvolil k vydání této knihy, jakož i za partnerskou spolupráci při publikování revue Archea. Právě tak bych rád vyjádřil svůj dík panu Rudolfu Starému, jehož přednášky a knihy mě uvedly do světa jungovské astrologie a byly mi při psaní vlastních textů významnou inspirací.
Pevně doufám, že zaujatý čtenář shledá tuto knihu zajímavou a přínosnou a že v něm podnítí zájem o další rozvíjení a prohlubování archetypové perspektivy.
